|
REPORTÁŽ
 Žár
v obřím kotli
La
Palma nese hrdě přízvisko "la isla bonita" neboli
krásný ostrov. Vysloužil si ale i přídomek zelený, protože
na něm
ze všech Kanárských ostrovů bují nejvíc vegetace. Z pohledu
Středoevropana je druhé spojení přece jen poněkud zpupné,
ten by spíš sáhl k přívlastku horoucí. Slunce je tu totiž
nemilosrdně spalující většinu dní v roce a dlouho se zde
projevovala tvůrčí síla horkého zemského jádra. "Už tam budeme,"
ujišťuje nás průvodce Antonio, když už se půl hodiny šplháme
v mikrobusu serpentinami na vrchol pohoří v národním parku
Caldera de Taburiente.
"Ještě že tak, už to dlouho nevydržím,"
říká žena po mé levici. Koukám na její pobledlou tvář a ochotně
věřím. Ostatně i můj žaludek, který právě spořádal vydatný
oběd, dává najevo, co si o klikaté cestě myslí. Poslední
zákruty mezi stromy a rázem jsme nad vším. Nad domy, lesy
i nad mraky. Kdesi za bílou peřinou můžeme tušit modrou hladinu
oceánu. Ze silnice vidíme horský hřeben, ale náš mikrobus
míří až k tomu úplně nejvyššímu bodu, na 2426 metrů vysokou
vyhaslou sopku Roque de los Muchachos neboli Skálu chlapců.
Kůži spaluje ostré slunce, ale naštěstí pofukuje mírný větřík,
takže snad nebudeme na konci pochodu upečeni za živa. Nasazujeme
pokrývky hlavy a poctivě se mažeme krémy.
Je to stále Země?
 Protože
řidič dovezl naši výpravu opravdu kousek pod vrcholek, už
jen poněkud "masňácky" vystoupáme pár metrů. Otevře se nám
pohled do obří kotliny, vyhloubené asi před 13 miliony let
sopečnou erupcí, a na bílé klobouky vesmírných observatoří
připomínající obrovské bílé hřiby, rašící na severním okraji
vyhaslé sopky.
K jejímu vrcholku, tvořenému menšími skalnatými
útvary, vede pečlivě upravená pěšinka. Na jejím konci čeká
pohled dolů
do obrovského kotle, který dal název i celému národnímu
parku Caldera (kotel) de Taburiente. Uchvacuje nejen hloubkou,
ale i barvou a tvarem skal, jež ho tvoří.
Ostré červenočerné hřbety skalnatých masivů
vystupují proti sytě modré obloze. V paprscích žhavého odpoledního
slunce
připomínají jejich vyprahlé svahy částečně záběry amerických
kaňonů, částečně krajinu vzdálené planety, přestože červený
podklad tu a tam naruší zelené trsy trávy a nízkých keřů.
Dojem přistání na jiné planetě ovšem silně
umocňují teleskopy Evropské severní observatoře, založené
na ostrově La Palma
v roce 1985. Podobnou stanici lze najít také na nedalekém
ostrově Tenerife. Oba ostrovy jsou díky průzračnému a čistému
vzduchu, stabilnímu obrazu ve dne i v noci a důsledně uplatňovanému
zákonu proti světelnému znečištění jedněmi z nejvýhodnějších
míst pro astronomická pozorování na severní polokouli.
Na La Palmě je celkem dvanáct různých
teleskopů. Největší z nich a zároveň jeden z největších na
světě se jmenuje Gran
Telescopio de Canarias. Je vybaven zrcadlem o průměru 10,4
metru a slouží ke zkoumání černých děr a nejvzdálenějších
hvězd a galaxií ve vesmíru.
Voda ve vyprahlé krajině
 Při
pohledu na okolní krajinu se však vnucuje otázka, proč se
pídit po nerovnostech slunečního povrchu, když je jich nepřeberné
množství tady. Skalnaté hřbety strmě spadají kamsi do hlubin
na 2000 metrů vzdálené dno obří rokle. Má v průměru osm kilometrů
a připomíná gigantický sopečný kráter. Ve skutečností jím
ale není, skalní hřbety jsou výsledkem nepravidelné eroze
různých vulkanických materiálů.
Ve skulinách skalních stěn se daří suchomilným
netřeskům, které zrovna nenapovídají, že tato oblast ve středu
ostrova
měla odjakživa strategický význam pro jeho zásobování vodou.
Ve výškovém pásmu v rozmezí 1200 a 1600 metrů totiž vytékají
z podzemí prameny, jež se sbíhají v potoky a ústí v malé
i větší vodopády.
Především v průběhu 20. století se zde
hloubily kanály a podzemní voda se začala odvádět do oblastí
Argual a Tazacorte
v západní části ostrova, kde jsou jedny z nejúrodnějších
banánových plantáží na Kanárských ostrovech. Banány se
však
pěstují a jsou zavlažovány tímto způsobem i v jiných
částech ostrova, plodina je ostatně jedním z hlavních zdrojů
obživy
místních obyvatel.
V podzemí sice zurčí početné pramínky,
leč na povrchu vyhlíží krajina dost vyprahle. Přesto se na
sluncem spalovaných
svazích dokázala adaptovat vegetace. O tom se máme
možnost přesvědčit
o několik dní později, když procházíme úzkými stezkami
národního parku v nižších polohách. Stín nám dávají
omamně vonící borovice,
jejichž jehlice dokážou zadržet velké množství vody.
Navíc
jsou tyto stromy velmi odolné vůči požáru a mají neobvyklou
schopnost regenerace, pokud jsou přece jen nuceny zkouškou
ohněm projít.
 Původní,
leč z Afriky
Je poněkud nespravedlivé,
že ačkoliv se na ostrově borovicové dřevo používá na
výrobu kde čeho, od vyřezávaných stropů v kostelech po
sudy na víno, ostrov se označuje podle jiného stromu.
Nebylo tomu tak ale vždy. Před tím, než ostrov pojmenovali
podle palmy Španělé, ho původní obyvatelé nazývali Benahoare.
I když původní...
Stejně jako na ostatních kanárských
ostrovech to byly berberské kmeny, které sem připluly
asi před 3000 lety
ze severozápadního pobřeží Afriky. Všeobecně se pro
ně vžilo také označení Guančové podle jednoho z kmenů,
jenž
se usadil na ostrově Tenerife. Na La Palmě se jim říkalo
Benahoaríes.
Byli to pastevci, kteří žili část
roku v jeskyních. Používali primitivní nástroje z kamene,
kostí a dřeva. Ostrov byl
v jejich době rozdělen mezi několik klanů vedených
náčelníky. Poslední náčelník, který vládl klanu jménem
Aceró pobývajícímu
právě na území dnešního parku Caldera de Taburiente,
si říkal Tanausú. Jeho území stejně jako území ostatních
náčelníků si však na konci 15. století podmanil Alfonso
Fernández de Lugo, vyslanec Kastilského království
a dobyvatel Kanárských ostrovů.
Po původních kmenech se na La Palmě
dochovaly nicméně alespoň sošky a úlomky keramických
nádob. Z nich je
patrné, že Guančové neznali hrnčířský kruh. Nádoby
vyráběli tak,
že na sebe spirálovitě vrstvili válečky hlíny. Pak
je nechali vyschnout, vyhladili je kamenem a vyryli
do nich
různé ornamenty.
A co pláže?
 Ostrov La Palma má vlastně
smůlu a štěstí zároveň. Převládají tu skalnatá pobřeží, kde
zbude trochu místa na malou pláž jen občas, a když už se
zadaří, je kvůli sopečným procesům pokrytá černým pískem.
Ten se v katalozích cestovních kanceláří vyjímá přece jen
hůř než sněhobílá pokrývka kontrastující s nekonečnou modří
oceánu. Masivnímu turismu navíc brání fakt, že zhruba 40
procent plochy ostrova má status chráněné rezervace.
Díky tomu ale neproudí ostrovem davy turistů
a do závratných výšek nešplhají hotely panelákového typu,
které v tak hojném
počtu vyrostly v 70. a 80. letech na ostrově Gran Canaria.
Na "la isla bonita" se spíš setkáte s ubytováním u místních
obyvatel v malých kamenných domcích, byť pár luxusních
hotelů pro náročnější klientelu už tu také stačilo vyrůst.
Především vyznavači pěší turistiky se
ale nemusí bát, že by ostrovem putovali od jednoho hotelového
komplexu ke
druhému. Na stezkách parku La Caldera de Taburiente,
ale i v jiných
částech ostrova nemusíte potkat celý den ani živáčka.
A nijak živelná nejsou ani zdejší města, což platí i o hlavním
městě
Santa Cruz de La Palma. Uchovává si mile provinční atmosféru,
i když slavnou éru 16. a 17. století, kdy ostrov coby
zásobovací
stanice a celnice na cestě do Nového světa bohatl, připomínají
domy s typickými zastřešenými balkony a vyřezávaným zábradlím
dodnes.
Text: Tereza Hromádková
Foto: NP Caldera de Taburiente a Turismo de las Islas Canarias
Zdroj: In Magazín - Hospodářské noviny
|
