|
|
 Historie
Býčí zápasy ke Španělsku neodmyslitelně patří.
Mnozí Španělé si bez nich nedovedou představit žádnou velkou
slavnost, mnozí naopak proti býčím zápasům brojí a usilují
o jejich zákaz. Původ této rozporuplné tradice je třeba hledat
v dávné minulosti. Už krétská mládež v době bronzové měřila
své síly s býky a oddávala se hrám, které byly velmi nebezpečné,
jak to ostatně znázorňuje freska v knósském paláci. Scény
připomínající býčí zápasy zdobí i vázy a nádoby, které pocházejí
z krétských nálezišť; a podobná zobrazení jsou známá i z egyptských
vykopávek. Divocí býci (toros bravos), kteří v oněch dávných
dobách žili v oblastech kolem Středozemního moře, našli pravděpodobně
nejlepší životní podmínky právě na území dnešního Španělska.
Pro Ibery byl býk symbolem síly, bojovnosti
a divokosti; lov býka byl pak pro lovce tou nejlepší příležitostí,
jak dokázat svou zdatnost a obratnost. Býk byl za přítomnosti
publika obětováván bohům a boj s ním byl vlastně zárodkem
dnešních býčích zápasů. Jestliže pro Ibery bylo toto veřejné
obětování býka ještě zcela náboženským rituálem, v období
římské civilizace už šlo o klasickou podívanou. Římský cirkus,
kde se tato představení odehrávala, lze přitom pokládat za
předchůdce dnešních arén.
Mauři, kteří se v 8. století zmocnili téměř
celého území dnešního Španělska, býčí zápasy sice zakázali,
ale měli, i když nepřímo, na jejich vývoji svůj podíl. Rytíři,
kteří s kopím a na koni bojovali proti Maurům, začali totiž
trénovat tento boj na divokých býcích. Traduje se, že poprvé
se proti býkovi postavil El Cid zvaný Campeador (bojovník).
Zápasy s býky se staly ve středověku natolik oblíbenou zábavou,
že se je neodvážila zakázat ani Isabela Kastilská, která v
nich nenacházela žádné potěšení. Habsburkové jim naopak velmi
holdovali. Karel I. dokonce sám zápasil s býkem, aby tak oslavil
narození svého syna, Filip III. dal kvůli býčím zápasům přebudovat
madridské hlavní náměstí Plaza Mayor, kam se pak vešlo až
42 000 diváků, za Filipa IV. zažívají býčí zápasy svůj zlatý
věk.
S nástupem Bourbonů na španělský trůn dochází
k obrovskému změně. Král Filip V. nevidí v této zábavě pranic
zábavného a šlechta, která usiluje o jeho přízeň, se od býčích
zápasů odvrací. Divoký býk je však na španělské scéně stále
přítomen, jen zápasníka na koni vystřídal toreador z lidu.
který se býkovi poprvé postavil bez koně, aby tak dokázal
svou obratnost a odvahu. Mezi prvními toreadory se proslavil
Francisco Romero, rodák z Rondy, jemuž se připisuje existence
mulety, místo níž se dříve používal velký klobouk. Slavným
toreadorem byl i jeho syn Juan, který dal býčím zápasům pevná
pravidla. Nejvíce však proslavil rodinu Romerů Juanův syn
Pedro. Dokázal dokonale odhadnout povahu býka a neodmítal,
na rozdíl od dalších velkých toreadorů své doby, jako byli
"Costillares" a "Pepe Hillo", zvlášť nebezpečné
býky z některých chovů. Zápasil s každým a vždy našel adekvátní
a přitom atraktivní způsob boje. S ním, jak tvrdí znalci,
vstoupilo do arény umění. Zabil prý na šest tisíc býků a nikdy
to neodnesl ani škrábnutím. Při býčích zápasech však docházelo
i k tragédiím. Jednu z mnohých, smrt toreadora Pepe Hilla,
mistrně zachytil ve své sérii rytin nazvané
"Tauromaquia" Francisco Goya.
 V
roce 1830 Fernando VII. zakládá v Seville první královskou
školu toreadorského umění (Escuela Real de Tauromaquia de
Sevilla), jejímž ředitelem se stává na vlastní žádost už 76letý
Pedro Romero. Mezi jeho žáky byli slavní toreadoři, jako např.
Francisco Arcona "Cúchares" a Francisco Montes "Paquiro",
který shrnul toreadorské umění ve své "Tauromaquia Completa".
Mnozí znalci považují tento text za to nejlepší, co bylo o
toreadorském umění kdy napsáno. Býčí zápasy se v této době
přesouvají z náměstí a návsí do arén (Plaza de Toros), které
se stavějí výhradně pro býčí zápasy. Nejstarší dodnes zachovaná
aréna je v Rondě, která tam stojí od roku 1785.
K velkým postavám 20. století, kteří se
zapsali do análů býčích zápasů, neodmyslitelně patří Joselito,
Juan Belmonte, Manolete, El Gallo, Pepé Luis Vázquez, Antonio
Ordoñez... Dnes stojí nejvýše na pomyslném žebříčku Jesulín
de Ubrique, José Tomás "El Juli", Finito de Córdoba,
Enrique Ponce, Joselito, Luis Francisco Esplá... Budoucí toreadoři
mají své školy. Kariéru začínají jako "novilleros",
kteří získávají zkušenosti v aréně při tzv. novilladas, v
nichž bojují s mladými býčky. Když prokážou své umění, dostanou
od zkušeného toreadora povolení (tzv. alternativa) postoupit
do první kategorie a bojovat s dospělými býky važícími přes
450 kilogramů. Podle regulí, jimiž se řídí býčí zápasy, musí
mít býk 4 až 6 let.
Zpět
|
|
|
 Korida
I když jsou býčí zápasy pro mnohé symbolem
Španělska, může se stát, že se s nimi během své dovolené vůbec
nesetkáte. Korida totiž nepatří k běžným nedělním zábavám,
jak se často mylně domníváme, ale koná se většinou u příležitosti
nějakého svátku či slavnosti. Toreadorskou sezónu obvykle
zahajují slavnosti Las Fallas, které se konají ve Valencii
v polovině března. Cena vstupenek se stejně jako v divadle
odvíjí od vzdálenosti diváka od "jeviště" (platillo).
Nejdražší jsou sedadla hned za hrazením (barrera), pak také
zda jde o místa jen na slunci (sol), která jsou nejlevnější,
na slunci i ve stínu (sol y sombra), nebo jen ve stínu (sombra),
která jsou nejdražší. Záleží samozřejmě i na významu jednotlivých
arén. Např. v madridské aréně Las Ventas zaplatíte za nejlevnější
vstupenku cca 3,5 EUR (úplně nahoře na slunci), nejdražší
vás přijde na více než 100 EUR. Vstupenky na novilladas stojí
o něco méně.
Býčí zápasy trvají zpravidla dvě až dvě a
půl hodiny a mají svá pevná pravidla. Vystupují v nich tři
toreadoři (toreros nebo také matadores či espadas), z nichž
každý bojuje proti dvěma býkům, které si vylosuje. Toreadoři
nastupují do arény podle délky svého působení mezi toreadory.
Kdo má tzv. alternativu, tedy povolení bojovat s dospělými
býky nejdéle, nastupuje jako první a čtvrtý. Každý toreador
má svou družinu (cuadrilla), k níž patří dva picadores na
koních, tři pěší banderilleros a další pomocníci (monosabios).
Každý zápas má tři části (tercios).
Korida začíná průvodem (el paseíllo) všech,
kdo se býčích zápasů účastní. Karel Čapek o něm ve svém "Výletu
do Španěl" píše: "Ze všeho nejkrásnější je ovšem
slavnostní vstup zápasníků do arény; ale to byste museli vidět
ten žlutý písek pod modrou oblohou, kruhovou plaza de toros,
nacvoknutou lidmi, do toho zablýskají fanfáry a do arény vjedou
vyšívaní alguacilové, za nimi vstupují ve třpytivých kazajkách
a zlatem pošitých pláštích, třírohých kloboučkách a krátkých
hedvábných kalhotech matadoři, espadové, banderilleros a picadores
na svých herkách a chulos a čtyřspřeží mezků, ověšených rolničkami;
a všichni jdou tak vznešeně a tanečně, že v žádné opeře světa
si neumí sbor tak vykračovat". Alguacilové na koních
se zastaví před prezidentskou lóží a žádají symbolicky o klíče
od býčích kójí (toriles). Průvod opouští arénu a zápas (lidia)
může začít.
V aréně se objevuje první býk. Hledá své
známé prostředí, ale nenachází ho. Zmateně se otáčí, ale pak
přitáhne jeho pozornost toreadorova pláštěnka (capa) a zaútočí.
Pláštěnka uhýbá, býk útočí znovu, ale po chvíli se zastavuje,
aby mu nic, co se hýbe, neuteklo. Toreador stojí v bezprostřední
blízkosti zvířete a předvádí s pláštěnkou rozličné figury.
Je to vlastně jakýsi dialog člověka se zvířetem, který má
odhalit temperament býka a jeho reakce. Když toreador opustí
arénu, nastupují na jeho místo pikadoři na koních s dlouhými
kopími. Celkem třikrát může podle pravidel býk napadnout koně,
třikrát nastupují toreadoři s pláštěnkou, kteří musí býka
od koně odlákat, třikrát bodne pikador býka do zátylku. Toto
bodnutí má omezit pohyblivost hlavy zvířete; jeho chování
při setkání s koněm a kopím zároveň umožňuje odhadnout, zda
jde o zvíře odvážné či nevýbojné. Na kvalitě býka velmi záleží
kvalita koridy. Ne nadarmo se říká, že dobrého toreadora objeví
býk. Prezident koridy dává orchestru znamení. Zazní fanfáry,
které první část zápasu ukončí.
Ve druhé části přicházejí ke slovu banderilleros.
Každý z nich musí dvěma pestře zbarvenými bodci (banderillas)
zasáhnout býka do zad na přesně určeném místě. Pro mnohé diváky
je tato část jen pouhým intermezzem, kterému nevěnují příliš
velkou pozornost. Jen opravdoví znalci vědí, že rychlost,
čistota zásahů a minimální rozptylování býka pláštěnkou v
této fázi zápasu ovlivňuje jeho chování v závěrečné části.
Mnohé býčí zápasy pokazili svou nešikovností právě banderilleros.
Do arény vstupuje toreador s červenou muletou.
Pomalu se blíží k býkovi a zastavuje se. Stojí proti němu
bez hnutí, nohy jakoby vrostlé do země. Muleta je v této chvíli
jeho jedinou zbraní, kterou může býka ovládnout a na kterou
musí soustředit veškerou jeho pozornost. On sám se má pohybovat
co nejméně a býka kolem sebe jen vodit. Tělo na tělo a s elegancí.
Čím méně kroků při jednotlivých figurách, tím větší umění.
Musí přesvědčit o své odvaze publikum, jinak si vyslouží pískot
a rozhořčené výkřiky. Když dá prezident koridy znamení orchestru,
zazní pasodoble, které se mísí s nadšením publika. Představení
se blíží ke svému vrcholu. Toreador dostává svolení zasadit
býkovi smrtelnou ránu (estocada). V pravé ruce drží meč (estoque),
v levé muletu, kterou musí pohybovat těsně při zemi a docílit
toho, aby býk sklonil hlavu co nejvíce. Jen v tomto okamžiku
může toreador zepředu přes hlavu vrazit býkovi meč mezi krční
obratle a způsobit mu okamžitou smrt. Pokud se mu to nepovede
a musí svůj pokus opakovat znovu, nebo musí být býk dokonce
dobít dýkou, je odměněn pískotem publika, které nebere v úvahu
předchozí třeba i velmi mistrnou práci s muletou. Zhroutí-li
se býk hned napoprvé, čekají toreadora ovace publika, které
dává najevo svou spokojenost máváním bílými šátky. Prezident
pak rozhoduje o tom, zda si toreador jako odměnu odnese po
zápase jedno nebo obě uši (oreja), či dokonce oháňku (rabo).
Největší poctou pro toreadora je, když ho dav vynese z arény
na ramenou.
Zpět
|
|
|
