|
REPORTÁŽ
Ve stínu Pyrenejí
Nejsevernější část španělského pobřeží - Costa Brava - není
třeba nijak zvlášť představovat. Jména letovisek jako
Roses, Platja d'Aro, Tossa de Mar, Lloret de Mar či Blanes,
nám znějí více či méně
důvěrně. Už méně známé je vnitrozemí, přestože tu v okruhu
několika desítek kilometrů lze objevit leccos zajímavého.
Můžete se vydat
do některého ze zdejších přírodních parků, za románskými
kostelíky a kaplemi, které jsou rozesety v této mnohotvárné
krajině, navštívity
některá ze středověkých městeček. I Pyreneje jsou na dosah.
Kraj sopek a malířů
 O
oblasti Garrotxa se říká, že se tu snad každý rodí malířem.
Když jsme však navštívili Muzeum kraje Garrotxa (Museu Comarcal
de la Garrotxa) v Olotu, vystavující mimo jiné i díla malířů
pověstné olotské krajinářské školy, a pak jsme se vydali do
míst, kde tato díla vznikla, museli jsme dát za pravdu místním,
že zdejší krajina je inspirativní. Její vulkanický původ připomínají
zalesněné kuželovité kopce. Je jich třicet a přestaly chrlit
lávu před více než 1000 lety. Stojí za to vyšplhat se až na
samý okraj kráteru sopky La Margarida, který je nejzachovalejší,
a nahlédnout do jejich útrob. Vede k němu turistická stezka,
jedna z mnohých, jimiž je tato přírodní rezervace protkána.
Důsledky sopečné činnosti jsou zvlášť dobře viditelné v obci
Castellfollit de la Roca, rozložené na 60 m vysoké strmé čedičové
skále, pod níž si vyhloubila své koryto řeka Fluvia.
V této cenné přírodní lokalitě si však přijdou
na své i milovníci historických památek. Přímo v srdci přírodní
rezervace nedaleko sopky La Margarida leží kouzelné středověké
městečko Santa Pau s hradem, loubeným náměstím a gotickým kostelem.
Povinnou zastávkou je také Besalú, ležící na jejím okraji.
Symbolickou vstupní branou do tohoto kdysi hlavního města jednoho
z nejvýznamnějších katalánských hrabství je obranný most zvláštního
tvaru přes řeku Fluvia. Byl postaven ve 12. století, několikrát
byl přestavován a dnes je turistickým symbolem Besalú. Židovské
rituální lázně mikwah (11. stol.) na druhé straně řeky patřily
k dnes už neexistující synagoze a jsou jedinou dochovanou památkou
tohoto druhu na území Španělska.
Odtud nás úzké uličky dovedly vcelku vedou
neomylně na romantické náměstí Plaça d'Espanya se zajímavými
civilními stavbami. Ve vedlejší uličce Tallafero pod románským
loubím mají už po staletí své místo trhovci. Kupujeme si meloun
a po krátkém ovocném osvěžení míříme ke kostelu Sant Pere na
stejnojmenné náměstí. Tento románský kostel, na jehož strohém
průčelí upoutá figurální výzdoba okna se dvěma lvy, se jako
jediný dochoval z benediktinského kláštera, který byl v 19.
století stržen. Kostel je zavřen, a tak alespoň nahlížíme do
kouzelného atria protějšího gotického městského paláce Casa
Cornella. Nedaleký kostel Sant Vicenc je také románský, ale
některými prvky už ohlašuje nástup gotiky. A pak se už jen
tak procházíme středověkými uličkami a nakonec opět přecházíme
most, z něhož je pohled na město nejhezčí.
Kolébka Katalánie
 Naším
dalším cílem je město Ripoll. Ještě si ale uděláme malou zajížďku
do Sant Joan de les Abadesses. Hlavní pamětihodností městečka
je románský kostel sv. Jana (San Joan), který se jako jediný
zachoval z někdejšího benediktinského kláštera. V roce 885
ho založil hrabě Wilfred Vlasatý pro svou dceru Emmu, která
se stala jeho první abatyší. Klášter byl v průběhu staletí
přestavován a rozšiřován. Z románského období pochází klášterní
kostel sv. Jana s pěti apsidami a se zajímavou vnější i vnitřní
výzdobou. Hlavní dvoupatrová apsida ukrývá jednu z nejvzácnějších
románských figurálních plastik Svatý zázrak (Santíssim Misteri)
z roku 1251, představující snímání z kříže. Toto místo rozhodně
stojí za návštěvu. Odtud už míříme přímo do Ripollu.
Kdyby nemělo městečko Ripoll svůj klášter
Panny Marie, nebylo by nijak zvlášť zajímavé. Tento benediktinský
klášter byl jedním z nejvýznamnějších kultovních a kulturních
center středověkého Katalánska a díky své škole a vzácným rukopisům
z její písařské dílny je nazýván kolébkou katalánského národa.
Založil ho v roce 879, tedy v době křesťanského znovuosídlování
Pyrenejí, hrabě Wilfred Vlasatý. Klášter však přestal stačit
potřebám obyvatel a postupně docházelo k jeho rozšiřování a
přestavbám, které byly dokončeny až ve 14. století. Snad nejvýrazněji
se zapsala do historie objektu 1. polovina 11. století, kdy
klášter spravoval zakladatelův pravnuk opat Oliba, významná
postava katalánských dějin, který má velké zásluhy i na výstavbě
dalších kultovních staveb (založil mimo jiné na hoře Montserrat
jeden z nejproslulejších benediktinských klášterů v Evropě).
 Z tehdejší pětilodní baziliky se dvěma zvonicemi
postavené v lombardském stylu, kterou opat Oliba v roce 1032
vysvětil, se po zemětřesení, požárech a několika rekonstrukcích
dochovala v téměř původní podobě jedna ze zvonic, zůstalo také
šech sedm apsid i románská část ambitu, jež přiléhá k jižní
straně baziliky a s pozdější gotickou částí tvoří harmonický
celek. Zcela výjimečný je románský portál z 12. století s nádhernou
sochařskou výzdobou, která není u chrámu lombardského stylu
obvyklá. Tento raně románský skvost s biblickými a alegorickými
výjevy, s reliéfy skutečných i bájných zvířat, s výjevy symbolizujícími
jednotlivé měsíce roku jsou nevšední ukázkou sochařského umění
své doby. Nejslavnější období benediktinského kláštera, který
byl založen v roce 879, je spojeno se jménem opata Oliby, který
z kláštera učinil významné centrum středověké Katalánie.
Na skok do Pyrenejí
 Z
Ripoll jsme se vydali do Ribes de Freser, půvabného horského
městečka, odkud je to už jen 14 km do Vall de Núria, jednoho
z nejkrásnějších údolí východní části Pyrenejí. K výstupu jsme
na doporučení místních zvolili zubačku, která se šplhá uzoučkým
údolím mezi impozantními pyrenejskými velikány. Na poloviční
cestě za sebou necháváme horskou vesničku Queralbs a pokračujeme
dále až do nadmořské výšky 1 967 m. Před námi se najednou rozevřel
široký kotel Núria s jezerem uprostřed, který je východiskem
túr na okolní téměř třítisícové horské vrcholy, ale také místem
populárních mariánských poutí. Podle starodávné legendy přišel
do zdejšího údolí vysoko v horách kolem roku 1072 poutník Amadeo
z Dalmácie, aby našel předměty, které tu měl kdysi dávno ukrýt
sv. Jiljí - sošku Madony, kříž, hrnec na vaření a zvon, kterým
se svolávali pastýři. V té době zde byla pravděpodobně postavena
první svatyně. Dnes vévodí nurijskému kotli svatyně novorománská,
k jejíž návštěvě láká především vzácná soška Madony z Núrie
z 12. století. Tato patronka pastýřů ochrání každého, kdo do
údolí v dobrém přichází. Tak to alespoň tvrdí zdejší horalé.
V Queralbs jsme vystoupili na zpáteční cestě.
Tato typická horská obec působí velmi starobyle, i když mnohé
z domů si zde v době zcela nedávné postavili Barceloňané jako
své rekreační objekty. Farní kostel sv. Jakuba s arkádovým
průčelím a bohatou výzdobou hlavic je však starobylý i ve skutečnosti.
Pochází z 11.-12. století a připomíná spíš stavby kastilské
než románské pyrenejské kostelíky. Pak už se zubačkou sjíždíme
do Ribes de Freser. Vracíme se na Costa Brava a nikdo z nás
nelituje, že jsme se na chvíli vzdali lenošení na plážích a
vydali se za poznáním vnitrozemí.
Text : Miluše Válková
Foto: Autorka a Patronat de Turisme Costa Brava
Pirineu de Girona
Zpět
|
