|
Umění
První umělecké projevy na území dnešního
Španělska spadají do prehistorie. Z období paleolitu
se dochovalo tzv. jeskynní umění, které vnitřek jeskyně z
magicko-náboženských důvodů změnilo v jakési svatyně, na jejichž
stěny se malovaly postavy zvířat i lidí, od těch nejjednoduších
figur v barvě černé, červené a okrové až po různobarevné výjevy.
Vrcholným dílem tohoto období je soubor nástěnných maleb bizonů
v jeskyni Altamira u městečka Santillana del Mar v Kantabrii,
která je plným právem nazývána sixtinskou kaplí paleolitu.
Kresby s podobnými motivy byly objeveny i v dalších jeskyních
severního Španělska, z nich nejzajímavější jsou v Puente Viesgo
u Santanderu a El Pindal v Asturii. Do období mezolitu spadají
kresby znázorňující lovecké scénky a rituální tance, které
byly objeveny v pobřežních horách na východě. Na rozdíl od
paleolitu nejsou ukryty v jeskyních, ale zdobí vnější hladké
skalní stěny. Nejvýznamnějším jsou v oblasti Cogull (Lleida),
Albarracín (Teruel), Valltorta (Castellón).
Období neolitu se vyznačuje megalitickou kulurou. Masivní
kamenné věže, oltáře a komorové hrobky se zachovaly např.
na Menorce, v Kastilii a ve východní části země. Dolmeny Menga
a Vieira v blízkosti Antequery (Andalusie), jejichž stáří
se odhaduje na 4 500 let, patří mezi nejzachovalejší v Evropě.
Velmi rozvinutá byla iberská kultura.
Proslulá Dáma z Elche, busta ženy vytesaná z kamene, která
pochází z nalezišť na jihovýchodě poloostrova, je nejznámějším
příkladem iberského umění. Keltiberové se proslavili svými
kamennými býky z Guisando v provincii Avila (Kastilie), kteří
bezpochyby měli svůj náboženský význam.
Féničané zanechali stopy své kultury na pobřeží Andalusie,
kolem Cartageny a na Ibize, po Řecích zůstala naleziště v
Empúries a Roses na pobřeží Costa Brava.
První civilizací, která zásadním způsobem
ovlivnila celý poloostrov, byla civilizace římská.
Vulgární latina se stala základem dnešní španělštiny. Římané
zakládají města, která opevňují hradbami, stavějí silnice,
mosty, akvadukty, divadla... Četné římské památky se zachovaly
v mnoha městech. Z některých zůstaly jen ruiny, některé se
dodneška používají. K těm nejvýznačnějším patří bezpochyby
akvadukt v Segovii (Kastilie), amfiteátr v Tarragoně (Katalánie),
most přes Tajo v Alcántaře a přes Guadianu v Méridě (Extremadura).
V Méridě, někdejší Emerita Augusta, je největší počet římských
stavebních památek. Vedle již zmíněného mostu tu v centru
starého města stojí vedle sebe divadlo, amfiteátr, cirkus
maximus, v němž se dnes pořádají např. závody automobilů.
Národní muzeum římského umění v Méridě, ale i muzeum římských
památek v Tarragoně, jsou pro své unikátní sbírky velmi vyhledávané.
Z vizigótského období se zachovalo jen velmi
málo architektonických památek, např. kostel sv. Jana v Baños
de Cerrato (provincie Palencia, Kastilie-Leon), Charakteristickým
architektonickým prvkem vizigótských staveb je oblouk podkovovitého
tvaru.
Příchod muslimů v roce 711 ovlivnil výrazným
způsobem život na poloostrově a zasáhl samozřejmě i architekturu.
Rozvíjejí se města, stavějí se paláce a mešity. Hispanomuslimské
architektonické skvosty oslňují svou orientální nádherou,
dekorativností, v níž se uplatňuje smysl pro detail a barvu.
Charakteristickými prvkem je ornament, mozaika, jemné krajkoví,
zlacení, mramor, kachle, patia s vodotrysky a bazénky, sloupoví
se zdobnými hlavicemi. Nejvíce památek z tohoto období najdete
v Andalusii. Zasloužený obdiv pak budí mešita v Córdobě a
nedaleký palácový kompex Medina Azahara, pak Alhambra a zahrady
Generalife v Granadě, Alcázar, Zlatá věž a Giralda v Seville.
Výsledkem symbiózy s křesťanskou kulturou je vznik dvou
specifických architektonických slohů - mozarabského (sloh
křesťanských stavitelů, kteří se z muslimských oblastí na
jihu přesunuli do osvobozených oblastí na severu) a mudejarského
(sloh muslimských stavitelů pracujících po dokončení reconquisty
pro křesťany). Židovská kultura nese v mnoha svých architektonických
projevech stopy hispanskomuslimské kultury.
Zatímco jižní část poloostrova je pod vlivem
hispanomuslimské kultury, severní části se obracejí spíše
k Evropě. V Asturii, kam se muslimové nikdy nedostali, se
rozvinul prerománský asturský sloh. Nejprve se stavějí
malé kostelíky pro první asturské krále, v 9. století tento
sloh dosáhl největšího rozvoje a vzniká např. Oviedo. Do osvobozených
severních oblastí, od Galicie až po Katalánsko, se stěhují
mozarabové, kteří navazují na vizigótskou tradici, ale obohacují
je o vyšší podkovovité oblouky, které jsou tak typické pro
muslimské stavby. Nejvýznamnější stavby tohoto typu se nacházejí
v leonské provincii (kostel Santiago de Peñalba). Legenda
o svatém Jakubovi a jeho údajném hrobě v Santiagu de Compostela
přivedl na tzv. Cestu svatého Jakuba velké množství poutníků.
Podél této cesty se stavějí kostely a kláštery v románském
slohu (Katedrála v Jace, kostel sv. Martina ve Fromistě
(provincie Palencia), bazilika sv. Isidora v Leónu s panteonem
leonských králů vyzdobena nádhernými freskami a katedrála
sv. Jakuba v Santiagu de Compostela, jejíž portál slávy je
považován za nejreprezentativnější dílo španělského románského
umění). Snad největší počet románských památek se nachází
v Navaře, Aragonu a Katalánii. Velká většina cenných maleb
z katalánských kostelíků, např. vzácné fresky z kostela San
Clemente de Taüll (provincie Lleida) jsou vystaveny v Muzeu
katalánského umění v Barceloně.
Gotické umění proniklo do Pyrenejský
poloostrov z Francie a půdu tu pro něj připravili cisterciáci,
na jejichž klášterních stavbách z poloviny 12. století se
objevují první gotické prvky. Kromě klášterů však cisterciáci
stavějí i rozlehlé katedrály, které mají mnohdy obranný charakter
(Avila, Sigüenza). Gotický sloh dosahuje svého vrcholu ve
13. a 14. století stavbami katedrál v Leónu, Burgosu, Toledu,
Palmě de Mallorca, Gironě. Největší španělská katerála v Seville
je z období pozdní gotiky (15. stol.).
Koncem 15. století vzniká v Itálii nový stavební
sloh zvaný renesance, který posléze ovlivnil celou
Evropu. Ve Španělsku se v architektuře té doby uplatňuje tzv.
sloh isabelský (estilo isabelino), nazvaný podle
královny Isabely, který je kombinací pozdní španělské gotiky,
mudejarského stylu vycházejícího z tradiční muslimské dekorativnosti
a renesančních architektonických prvků. K nejvýznamnějším
památkám tohoto období patří kartuziánský klášter Miraflores
v Burgosu, kaple nejvyššího vojenského velitele (Capilla de
los Condestables) v burgoské katedrále, klášter San Juan de
los Reyes v Toledu či někdejší královský špital a ubytovna
pro poutníky, dnes luxusní hotel (Hostal de los Reyes Católicos),
v Santiagu de Compostela. V 16. století sílí vliv italské
renesance, který si Španělsko přizpůsobuje k obrazu svému.
Říká se mu platereskní (estilo plateresco) a
dostal své jméno podle umění stříbrotepců (plateros),
které přenesl do architektury. Nejreprezentativnějším příkladem
tohoto slohu je průčelí staré univerzitní budovy a Kolej svatého
Řehoře ve Valladolidu. Mezi velkými jmény tohoto období se
objevují Diego de Siloé, Gil de Hontañón, Alonso de Covarrubias.
Pozdní renesance je charakterizována strohostí a symetrií
tvarů, jejímž vrcholem je palác Karla V. v granadské Alhambře
(stavitel Pedro Machuca) a zvláště pak El Escorial. Stavbu
tohoto kláštera, královského paláce a hrobky dokončil Juan
de Herrera, který tu strohý klasický styl zbavený jakékoliv
dekorativnosti dovedl k takové dokonalosti, že se o něm hovoří
jako o stylu herrerovském (estilo herreriano).
Nejvýznamnějšími představiteli malířství tohoto období jsou
El Greco a Luis Morales, ze sochařů proslul Alonso Berruguete.
Jestliže renesance se vyznačuje geometrickou
strohostí svých tvarů, nastupující baroko, jímž je
vyplněno 17. a první polovina 18. století, je charakterizováno
přebujelostí výzdoby. Církev nabývá stále většího majetku
a své bohatství staví na odiv ve velkolepých církevních stavbách
(kolej La Clerecía v Salamance, jezuitská kolej v Loyole).
Svou výzdobou a rozměrností ohromuje i světská architektura,
za níž mnohdy stojí bohatství proudící z Nového světa (průčelí
univerzity ve Valladolidu). Vrcholem španělského baroka je
tzv. estilo churrigueresco. Tento styl dostal název
podle bratří Churriguerů, který jej vytvořili. Mistrovským
dílem churriguerismu je hlavní průčelí katedrály v
Santiagu de Compostela (autor Casas y Novoa).
V sochařství ustupuje kámen dřevu, uplatňuje
se polychromie a textílie. Nejvýznamnějšími představiteli
španělské polychromované dřevořezby jsou Alonso Cano a Pedro
de Mena. 17. století je i vrcholným obdobím španělského malířství,
které proslavili především Velázquez, Murillo, Zurbarán, Ribera,
Valdés Leal, Ribalta, Coello.
V průběhu 18. století s příchodem Bourbonů
na španělský trůn pozdní baroko ovlivněné francouzským rokokem
uvolňuje místo klasicismu. K významným klasicistním
stavbám patří královský palác La Granja nedaleko Segovie,
královský palác, brána Alcalá či budova muzea Prado v Madridu.
Z architektů té doby vynikali Ventura Rodríguez a Juan de
Villanueva. Nejvýznamnější malířskou osobností je bezpochyby
Francisco de Goya.
Poslední třetina 19. století odstartovala
secesi (ve Španělsku nazýván modernismus). Tento
sloh navazující na evropskou secesi se uplatňuje především
v Katalánii, kde dosáhl geniální podoby v barcelonských stavbách
Antoni Gaudího (nedokončený chrám Sagrada Familia, Güellův
park, dům La Pedrera a další). V malířství 20. století stojí
na nejvyšším stupni pomyslného žebříčku avantgardního umění
Pablo Picasso, následován Salvadorem Dalím a Joanem Miróem.
Známými jmény i na mezinárodním poli jsou architekti Ricardo
Bofill, Santiago Calatrava či José Luis Sert, malíři a sochaři
Antoni Tàpies, Eduardo Chillida...
Zpět
|
