|
POHLEDNICE
Toledo
 Místo,
kde se člověk rozhodl usadit před více než dvěma tisíci let.
V srdci Španělska, lemované ze tří stran meandry řeky Tajo,
leží za vysokými zdánlivě neproniknutelnými hradbami Toledo.
Křivolaké úzké uličky, které občas nikam nevedou a jiné,
které vedou nikam. Přes den město plné turistů a lidí hledících
bezradně do mapy. V noci křivolaké úzké uličky a rozpité
světlo pouličních lamp, mapa v zadní kapse kalhot a nikde
nikdo. Ulice se nenápadně zužuje a na jejím konci se dotýkáte
oběma rameny zdi. Všechno je možné, i to, že každou chvíli
zpoza tmy vystoupí krysař se svou píšťalou. Středověké město
ožívá, není těžké představit si zde pobíhající slepice, kanalizaci
tekoucí po povrchu, žebráka s nataženou rukou, mnicha s pohledem
upřeným do země, opodál dva povídající si Židy a dav, který
se vyhýbá zdobeným nosítkám vnešeného Maura. V nočním Toledu
se zastavil čas.
Město rostoucí vzhůru
 Toledo
není městem na kopci. Toledo je kopcem. A proto je jeho návštěva
nekonečným a neúprosným bojem mezi mapou a realitou. Kruhovitý
půdorys a neustálá stoupání a klesání mapa zploští a vytvoří
tak iluzi přehledné a jednoduché situace. Historické centrum
skryté v hradbách však není nijak zvlášť velké, a proto i
když se ztratíte, nakonec vždy stejně dojdete zpět ke katedrále
či jinému orientačnímu bodu.
První zmínky o městě, které se nachází 529 metrů nad mořem,
pocházejí od Tita Livia. Popisuje jej jako malé opevněné
město Toletum, které má původ ve slově tolitum, tedy rostoucí
vzhůru.
Toledo bylo důležitým městem Římanů, hlavním městem vizigótské
říše, centrem rebelií proti cordobskému chalifátu během muslimské
nadvlády na Pyrenejském poloostrově. Bylo intelektuálním
centrem během 12. a 13. století, kdy mimo jiné proslulo díky
své překladatelské škole. Je rovněž kolébkou mudejarského
slohu, což je sloh muslimských stavitelů pracujících po dokončení
reconquisty pro křesťany. Typickými stavebními a dekorativními
prvky jsou cihly, keramické dlaždice, především zelené a
bílé barvy, kachle a tašky a nádherné kazetové stropy. A
usadit se zde rozhodl původem řecký malíř Domenico Theocopuli,
přezdívaný El Greco.
Právě Římané byli ti, kteří kolem města postavili první obranné
zdi, poté přestavěné Vizigóty. Hradby, které se dochovaly
dodnes, jsou však původně muslimské, dostavěné králem Alfonsem
VI., který město dobyl v roce 1085. Jeho shovívavost k etnickým
minoritám umožnila třem významným kulturám - muslimům, Židům
a křesťanům - žít v Toledu vedle sebe a uchovat si vlastní
hodnoty. Město se tak stalo kronikou, do které se toto soužití
hluboce zapsalo. A tak není divu, že svým klidným zrakem
pozoruje návštěvníky mešity freska Ježíše a mezi nápisy v synagoze
se skrývá písmo arabské.
Město kulturní a náboženské tolerance? Ne však natrvalo.
Toledo totiž rostlo nejen důležitostí politicko-strategickou,
ale i směrem k Bohu. K Bohu křesťanů, kteří si město nakonec
udrželi, stejně jako celý Pyrenejský poloostrov. Když se
sňatkem Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské,
zvané katolické, španělské království spojilo, rozhodl několik
let nato královský pár, že Toledo bude hlavním městem inkvizičního
soudu.
V roce 1519 bylo Toledo prohlášeno Carlosem I. hlavním městem
španělského království, ale ani ne za 50 let v roce 1561
přemístil Felipe II. královský dvůr definitivně do nedalekého
Madridu. Jedním z důvodu se nakonec staly právě hradby, které
město chránily, ale zároveň mu neumožňovaly expandovat. Toledo
zůstalo hlavním sídlem církve ve Španělsku a tento náboženský
statut má dodnes.
Cesta do minulosti
 Z dob
Římanů se dodnes zachoval jen amfiteátr a akvadukt. Přítomnost
muslimů ve městě je však mnohem výraznější. Berbeři dobyli
Toledo bez boje v roce 711 a ovládli jej na další čtyři století.
To oni dali městu podobu labyrintu spleteného z úzkých a
kroutících se uliček.
Jejich stopa je již na úpatí města v podobě mohutné brány
Bisagra, která dnes slouží jako hlavní vstup do města. A
potom přijde stoupání a stejně jako Alfons VI. v jedné z toledských
legend se ocitnete u mešity Cristo de la Luz. Zmíněna legenda
praví, že když král vstoupil do města a stanul tváří v tvář
mešitě, jeho kůň odmítl pokračovat v cestě a klekl si. Tehdy
si lidé všimli, že ze zdi vychází velká záře osvětlující
celé okolí. Když začali kopat, našli za zdí téměř čtyři století
schovaný kříž s rozsvícenou lampou. Snad proto dostalo místo
název Cristo de la Luz (Kristus světla).
Je to jediná mešita, která se z původních deseti dochovala
dodnes, navíc v neuvěřitelně dobrém stavu. Stavba z 10. století
má téměř čtvercivý půdorys, čtyři sloupy dělí vnitřek na
devět částí, z nichž každá má zcela odlišnou klenbu. Podle
nápisu kufickým písmem na fasádě mešity byla postavena v roce
999 Musou ibn Alim. O dvě století později k ní byla přistavěna
apsida v románsko-mudejarském slohu, které je vevnitř zdobena
románskými freskami. Toledské svatostánky sloužily během
historie často alespoň dvěma vírám. A jejich zdi se staly
neviditelnou nití v příběhu města.
Není arabského města bez celkého trhu. Památka po něm zůstala
i v Toledu - náměstí Zocodover. Rozlehlé náměstí kousíček
od Alcazaru je dodnes místem k setkávání, je to toiž jediná
větší plocha ve městě.
 Židovka
z Toleda
Židé žili na území města už za vlády Vizigótů.
Je to jediná kultura, která městu nikdy nevládla oficiálně
a byla pronásledována muslimy i křesťany. Ve 12. a 13. století
se však dočkala jistého uznání a tolerance. Z Židů se stali
vlivní měšťané, kteří měli možnost ovlivňovat chod a prosperitu
města. Židovská čtvrt, tzv. Judería, je však dnes hojně navštěvovaná
díky dvěma dochovaným synagogám, ale i kvůli muzeu malíře
El Greka.
Starší ze synagog, která nese jméno Santa María la Blanca,
začala být stavěna koncem 12. století a dnes představuje ukázku
nádherného toledského mudejarského slohu. Za své jméno vděčí
synagoga křesťanům. Inkvizice z ní udělala útočiště pro ženy
takzvaně svedené ze správné cesty, zde se měly kát a hledat
cestu k Bohu. Návštěvník si dnes může jen domýšlet, kolika
utrpení, slzám a možná i bolesti byly nádherně zdobené zdi
synagogy svědkem.
Osud mladší synagogy se liší jen v detailech. Byla postavena
ve 14. století na objednávku Samuela ha-Levího, který byl
strážcem pokladu Petra I. Kastilského a advokátem sefardských
židů. Zvenku obyčejný dům skrývá uvnitř nádherně dekorované
stěny, plné ornamentů a hebrejských nápisů.
Povyhnání židů však byla tato synagoga vedena jako kostel
svatého Benedikta, od 17. století už je znám pod jménem Tránsito.
Od roku 1964 je zde muzeum sefardských Židů, mapující jejich
život na na Pyrenejském poloostrově od dob Římanů.
Město křesťanů
 Nakonec
k ní vždy dojdete. Obrovská katedrála postavená v polovině
13. století je uprostřed historického Toleda a směřují k ní
všechny hlavní ulice. Reprezentuje bohatost, majestátnost
a moc cítkve v tehdejším Španělsku. Nechal ji stavět Fernando
II. s arcibiskupem Rodriguem Jiménezem del Radou a katedrála
je dodnes čistě gotickou stavbou ve městě. Dokončena však
byla až rok po objevení Ameriky. Pětilodní katedrála má ohromnou
rozlohu 140 x 130 m, na jejím místě původně stály kostel a
mešita. Hlavní loď má tvar křesťanského kříže.
Je označována za nejoriginálnější, ale především největší
španělskou katedrálu postavenou v období gotiky. Na její stavbě
i výzdobě spolupracovali největší umělci té doby. Vstup do
katedrály není nejlevnější, na druhou stranu je co obdivovat,
ať již nádhernou barokní kapli Transparente od Narciska Tomého
či portréty všech toledských arcibiskupů, kteří svými uhrančivými
pohledy hledí ze zdi. V sakristii se dnes nachází muzeum,
v jeho sbírkách jsou k vidění El Greco, Goya či van Dyck.
Na nejvyšším místě Toleda se nachází Alcázar, původně palác
Římanů, poté sídlo Vizigótů, a penost Al-Qasr během nadlády
muslimů. Stal se královským sídlem kastilských panovníkůa
byl několikrát přestavěn, což připomínají i jeho fasády -
východní středověká, západní renesanční, jižní barokní. Když
se v polovině 16. století dvůr definivně přesunul do Madridu,
sloužil Alcázar jen jako královská rezidence. Ne však nadlouho,
o půl století později získal zcela nové uplatnění - státní
vězení.
Alcázar třikrát vyhořel, byl mnohokrát přestavován, naposledy
ve 20. století. Během španělské občanské války se z něj stala
vojenská akademie a na konci konfliktu byl pak palác téměř
docela zničen. Dnes je zde vojenské muzeum a budova se vrátila
ke svému vzhledu ze 16. století.
Živoucí skanzen
Toledo není místem 21. století a je to na
něm znát. Mladá generace se odsud stěhuje do předměstských
částí, které jsou za hradbami. Dnes mezi místní patří jen
staří starousedlíci a studenti, kteří hledají levné bydlení.
Toledo se se svými hradbami uzavřelo ve své vlastní historii.
Nedostatek aktivní generace je při bližším pohledu vidět i
na stavu města, domy často působí, jako by se měly každou
chvíli rozpadnout.
Tereza Pavlíčková
(Převzato z IN Magazínu Hospodářských novin)
Foto: Miluše Válková a Turespaña
Zpět
|
