|
 POHLEDNICE
Teruel
Teruel, správní město stejnojmenné provincie,
se nachází v jižní části Aragonu. Přestože už v roce 1986 byly
jeho mudéjarské památky zapsány do seznamu světového kulturního
a přírodního dědictví lidstva UNESCO, jen málo Čechů toto město
navštívilo. Přitom to sem z oblíbených letovisek na Costa Azahar
není zase tak daleko. Z Valencie je to pouhých 150 kilometrů.
Ve znamení býka
 Jméno
Teruel je odvozeno od slova toro (býk). Traduje se, že při jedné z bitev
vypustili muslimové proti pěšímu vojsku
aragonského krále Alfonse II. býky, jímž připevnili mezi
rohy větve a koudel
a zapálili je. Jeden z býků s planoucími rohy se na jednom
kopci zastavil , a právě na tom místě se v roce 1171 rozhodl
Alfons II. postavit město. Býka tu dnes mají i v městském znaku,
býk, vlastně býček (torico) shlíží z výšky štíhlého sloupu
kašny na centrální náměstí "Plaza Carlos Castel",
které ovšem nikdo z obyvatel nenazve jinak než "Plaza
del Torico". Loubenému
náměstí vévodí nádherné secesní domy bohatě zdobené rostlinnými
motivy i roztodivnými tvary tepaných mříží a balkónů. Toto
živoucí srdce jinak klidného městečka je výchozím místem všech
turistických tras.
Umění tolerance
 Teruel
je proslaven především svými mudéjarskými věžemi. Stavěli
je mudayyan, čili mudéjarové, jak byli označováni Maurové,
kteří po reconquistě (znovudobytí maurského území křesťany)
mohli zůstat na křesťanském území a směli si ponechat svůj
jazyk, víru, zákony i zvyky. Věnovali se především tradičním
řemeslům a architektuře, která byla silně ovlivněna architekturou
islámskou, kladoucí velký důraz na zdobnost. Mudéjarové byli
vynikajícími štukatéry, zedníky i tesaři a pod jejich rukama
vznikal z cihel, sádry, keramiky, dřeva a malty jedinečný
architektonický styl (estilo mudéjar), který se díky soužití
dvou naprosto odlišných kultur mohl ve Španělsku rozvinout.
Při procházce úzkými teruelskými uličkami
nemůžete tyto mudéjarské skvosty přehlédnout. Věž katedrály
Santa María de Mediavilla byla postavena v roce 1257 a vyjma
spodní části a rohů je celá z cihel. Byla jistým způsobem
jakýmsi vzorem pro věže, které byly postaveny později. I ony
budou sloužit zároveň jako brány pro chodce i auta, i na nich
bude kromě tradičních materiálů a typických islámských forem,
jakými jsou podkovovité oblouky či stalaktitová klenba, použita
jako dekorace keramika, v převážné míře zelená, která je pro
Teruel typická. Katedrála samotná je románského původu. Během
16. až 18. století byla přestavována a přistavována. Z přístaveb
zaujme především mudéjarská kopule, která už nese renesanční
prvky. Secesní portál chrámu je z roku 1909. V interiéru zaujme
dřevěný hlavní oltář z 16. století, jehož autorem je francouzský
mistr Gabriel Joly, několik kaplí a především dřevěná goticko-mudéjarská
stropní dekorace hlavní lodě (konec 13. století), na níž se
vedle geometrických, rostlinných a epigrafických motivů objevuje
i figurální výzdoba. Lze si v ní číst jako v otevřené knize,
z níž se dovídáme o všem, co hýbalo středověkým Teruelem.
Je tu zobrazena celá řada postav, od Ježíše Krista a pašijových
výjevů, svatých a králů, biskupů a šlechticů až po Maury a
křesťany, dámy a rytíře, vzdělance i rolníky. Objevíme tu
výjevy lovecké, válečné, biblické, šlechtické znaky, hudební
nástroje, dobové oblečení, zvyky... Není divu, že teruelská
katedrála bývá často označována za "sixtinskou kapli
mudéjarského umění".
Věže a zmarněná láska
 Mudéjarské
věže San Martín a Salvador, obě vysoké 40 metrů, byly postaveny
ve 14 století, i když ta, která nese jméno Salvador, je o
něco mladší; obě jsou přístupné veřejnosti. Jsou si tak podobné,
že se o nich často hovoří jako o dvojčatech. V 16. století
byla lehce nakloněná věž San Martín opravena. Tehdy vznikla
legenda, podle níž se oba mudéjarští stavitelé zamilovali
do krásné Zoraidy a svým dílem si chtěli získat její lásku.
Když se však ukázalo, že věž San Martín je trochu křivá,
vrhl se nešťastný stavitel v zoufalství z věže dolů. Ať už
tomu bylo jakkoliv, je třeba říci, že obě jsou vynikajícími
ukázkami mudéjarského stylu. Mají všechno, čím se toto umění
vyznačuje.
Nejstarší z teruelských mudéjarských věží,
San Pedro, patřící ke gotickému kostelu svatého Petra (14.
století), byla postavena ve 13. století a je dnes spjata s
legendárními teruelskými milenci, kteří odpočívají v kapli
- mauzoleu, přistavěné ke kostelu. Mramorový náhrobek je dílem
Juana de Avalose. Příběh milenců z Teruelu začíná někdy počátkem
13. století, kdy se Juan Diego Martínez de Marcilla zamiluje
do dcery bohatého teruelského obchodníka Pedra de Segury.
Otec se postaví proti tomuto sňatku s mladíkem sice z vážené
rodiny, který však má staršího bratra, jenž bude podle tradice
po otci dědit. Proto Diego žádá svou milou, aby mu poskytla
pět let na to, aby mohl nashromáždit bohatství, které jejího
otce obměkčí. Za celou dobu nepřicházejí od Diega žádné zprávy
a po uplynutí pěti let Isabel uzavírá na naléhání otce sňatek
s jedním ze svých bohatých nápadníků. Diego se vrací do Teruelu
v den svatby, a když se dozví, že jeho milá se právě vdala,
přijde za ní a žádá ji o poslední polibek. Isabel nechce zradit
svou čest a odmítá. Diego se žalem zhroutí a umírá. Při pohřbu
v kostele svatého Petra přichází k rakvi dáma v černém a mrtvého
Diega políbí. Když smuteční hosté chtějí ženu odvést, zjistí,
že je mrtvá a poznají v ní Isabel. Stalo se tak v roce 1217.
Isabel a Diego skutečně žili. Jejich mumie byly objeveny v
roce 1555, našel se také dokument se zápisem jejich příběhu,
i když dnes už nelze přesně říci, do jaké míry je tento příběh
pravdivý. Jisté je jen to, že španělskému dramatikovi Tirsovi
de Molina posloužil jako námět k jedné z jeho divadelních
her, i to, že 14. února na svatého Valentina si obyvatelé
Teruelu připomínají Isabelinu svatbu velkou slavností a ohromným
pouličním divadelním představením, jehož se v dobových kostýmech
účastní na tři tisíce lidí.
. . .
Teruel, to však není jen mudéjarské umění.
V 17. a 18. století tu byly postaveny četné paláce i jiná
díla, z nichž mnohé dnes patří k chloubám města. Např. Biskupský
palác, v němž sídlí Diecézní muzeum, nebo budova bývalé radnice,
jeden z nejkrásnějších příkladů renesančního stavitelství
v Aragonu, kde je v současné době Muzeum provincie Teruel,
renesanční dvoupatrový akvadukt-viadukt Los Arcos, který přivádí
vodu ze čtyři kilometry vzdáleného pramene a jehož první patro
slouží jako most pro pěší, kteří se tak dostávají z jedné
části města do druhé. Začátkem 20. století tu vyrostly secesní
paláce, které najdete hlavně na Plaza del Torico a v jeho
blízkosti. Nádraží v dolní části města spojuje s historickým
centrem na vrchu schodiště z roku 1921, na jehož prvním odpočivadle
si určitě všimnete reliéfu s vyobrazením příběhu teruelských
milenců a které je moderní připomínkou mudéjarského stylu.
Teruel má svou židovskou čtvrt, má rekreační zelenou zónu
s letním auditoriem, kongresový palác postavený v polovině
90. let a zábavní a naučné centrum Dinopolis, věnované paleontologii,
zvláště pak dinosaurům.
Text: Miluše Válková
Foto: autorka a Turespaña
Zpět
|
