|
 Tanec
na chůdách
Chůze na chůdách je součástí řady náboženských
rituálů v nejrůznějších koutech světa. Třeba v Ekvádoru,
Portoriku, ale i v centrální Africe projevují věřící pohybem
na dřevěných "nohách" svou víru. Avšak náboženská slavnost
s tancem na chůdách v Anguianu patří určitě k těm nejkrásnějším
a nejnapínavějším.
"Nocleh? Když je fiesta?" odpovídá s
povytaženým obočím hospodská na náš dotaz po ubytování. "A
v kolik hodin ta sláva zítra začíná?" ptáme se ještě. Podsaditá
žena položí sklenice, podívá se na hodinky a řekne: "Za
deset minut u kostela."
Úzkými strmými uličkami mezi domy prosvištíme.
Přicházíme právě včas. Na kamenném hrazení malého náměstíčka
před kostelem už
sedí osm pestře oděných mládenců a přivazuje si k nohám speciální
dřevěné chůdy vysoké asi 45 centimetrů. Každému asistuje
několik pomocníků a je to doslova obřad. Citlivá a zvlášť namáhaná
místa se podkládají malými polštářky, vše se pak důkladně
přivazuje
dlouhými tkanicemi a provazy.
 Spěchající
tanečníci?
Za zvuků kastanět a melodií vyluzovaných
muzikanty se dvěma píšťalami a bubínkem se dávají mladí muži
do tance. Strhující rytmus, jak chůdy narážejí o dlažbu, klapot
kastanět, vřískot píšťal a mládenci se žlutými suknicemi v
zapadajícím slunci - to je úžasný obraz začátku fiesty v Anguianu.
Přihlížející
se rozestoupili, aby tanečníci měli dost místa. Rytmus jako
by se zrychloval a tanečníci krouží po náměstíčku
a skáčou z nohy na nohu. Najednou jeden z nich v jakési
šílené piruetě prosvištěl po schodišti vedoucím z náměstíčka
do
ulice mezi domy pod kostelem. V první chvíli jsem si
myslel, že zakopl,
ale to už po schodišti rotoval další z tanečníků a pak
postupně všichni ostatní. Byl 21. červenec, předvečer svátku
Maří
Magdaleny.
Ve chvíli, kdy po sedmi dlouhých stupních
vedoucích od kostela fičel poslední z mládenců, by se napětí
v uličkách
Anguiana
dalo krájet nožem. Pak zmlkly píšťaly, buben i kastaněty.
Musel jsem se pousmát, protože jsem si vzpomněl na popis
této události
v jednom renomovaném turistickém průvodci. "Tanečníci
na chůdách, oděni ve zdobených vestách a žlutých suknicích,
spěchají šikmou ulicí z kostela na hlavní náměstí." O třídenní
slavnosti, kterou doprovázejí neuvěřitelné akrobatické
výkony hlavních aktérů, tam stála jediná věta. Tak tohle
se autorům
moc nepovedlo.
Na druhou stranu, kdo to neviděl, jen těžko
si představí, co se asi bude dít. A to jsme netušili, že
šílené piruety
na schodišti
byly jen malým závdavkem. Následující dva dny opakovali
tanečníci na chůdách své krkolomné kousky ve strmých
uličkách města
ještě několikrát. 23. července slavnost vyvrcholila
poutí městem.
Muži v punčochách a sukních
 Místní
fiesta je spojena s kultem Maří Magdaleny, tedy Marie z Magdaly,
kterou Ježíš zbavil "sedmi démonů". Byla jednou z žen,
které ho podle biblického příběhu následovaly a staraly se
o něj v Galileji. Svatý Marek tvrdí, že právě jí se Kristus
zjevil jako první po svém zmrtvýchvstání.
V severním Španělsku je Maří Magdalena velmi
oblíbenou svatou, ale jak se tanec na chůdách stal součástí
jejího svátku, ví
snad jen Bůh. Jedná se pravděpodobně o prastarý pohanský
rituál, který se později stal součástí katolické tradice. Chůdy
se
tady odjakživa používaly jako pomůcka k překonání vlhkého
terénu nebo sněhu, ale tanec při uctívání svaté poprvé popisuje
až
dokument z roku 1603.
Každý rok se ho účastní osm tanečníků z vesnice,
oblečených do zářivě barevných kostýmů. Jsou to mladí muži
z nejstarších
rodin z Anguiana a jejich fascinující a originální rituál
se předává z otce na syna po celá staletí. Kostým tanečníků
tvoří
bílá košile, spodnička, bílé punčochy, bílé plátěné střevíce
s černými pásky, černé kalhoty po kolena, žlutá damašková
sukně, modrá šerpa a barevná vestička se sedmi horizontálními
pruhy
v barvě červené, bílé, zelené, růžové, hnědé, žluté a modré.
V ruce mají dřevěné kastaněty ze zimostrázu.
Poslední den slavnosti vyráží procesí od
kostela San Andrés hned poté, co skončí mše. Tanečníci na chůdách
si tady
vyzvednou malou sošku Maří Magdaleny a tančí jako předvoj
v procesí
při tanci zvaném El Agudo. Mladí muži na chůdách vlastně
couvají
před touto soškou. Pohybují se rytmicky za zvuků kastanět
a melodií vyluzovaných dvěma píšťalami a bubínkem vždy
čelem k Maří Magdaleně a zády k publiku. Pokaždé, když
hudba zrychlí,
se začnou rychle točit. Procesí takhle prochází celou
vesnicí, než zamíří opět ke kostelu. Z tanečníků už za malou
chvilku
stéká pot v proudech.
Tanec o zlomkrk
 Nejnapínavější
jsou však okamžiky, kdy se začnou vrhat do úzké a příkré uličky
zvané Kopec tanečníků. Na čtyřiceti metrech je klesání asi
20 procent a tanečníci se tu v divokých otáčkách doslova propadnou
až na místní náměstíčko. Rotují přitom na špičkách chůd v uličce
dlážděné ohlazenými valouny. Vypadají jako veliká žlutá káča.
Absolvují tento "pád" jeden po druhém a pod kopcem je
chytá dav.
Sešup po kočičích hlavách je o zlomkrk, a
tak si tanečníci pomáhají dvěma fintami. Jednak se snaží upírat
pohled vždy
do jednoho místa, aby se nerozptylovali, a pak jim vypomáhá
také roztočená sukně - když totiž suknice nabere vzduch,
daří se jim lépe udržet rovnováhu. O tu ovšem i tak mohou přijít
velmi snadno - třeba když se roztočená sukně náhodně dotkne
někoho z přihlížejících, vypadá to na děsivý pád. Ale tanečníci
jsou pokaždé zachyceni a pak podél zdi zase stoupají vzhůru
uličkou, aby se znovu a znovu spouštěli na náměstí. Víření
sukní, rachot kastanět, chůdy dusající o dlažbu, pronikavý
zvuk píšťal a nervy drásající piruety tanečníků, to vše je
úžasný kolorit doprovázející tuto náboženskou oslavu.
* * *
 Anguiano je malá španělská vesnice v kopcovité oblasti La
Rioja, jež je proslulá pěstováním vína. Rozkládá se ve
vnitrozemí
mezi Baskickem, Navarrou, Aragonií a oblastí Kastilie
a León. Uspořádání Anguiana je dáno jeho polohou mezi skalnatými
vápencovými výchozy na začátku i na konci obydlené části.
Řeka Najerilla tu vytvořila hluboké rokle a soutěsky.
Nad
jednou z nich leží Anguiano se svými třemi samostatnými
částmi:
Cuevas na levém břehu, Mediavilla ve středu a Eras, která
se rozprostírá za hlubokou strží. Každá část má svůj
vlastní charakter, který je patrný i v architektuře. V
Mediaville
se nacházejí téměř všechny výstavné budovy, zatímco farmy
a hospodářské stavby jsou v Eras a Cuevas.
Vesnice je velmi stará. Uvedena je už v Chartě
Nájery z roku 1092 pod jménem Anguidano a později již pod svým
současným
jménem v listině přidělující pastviny klášteru Valvanera;
listinu
podepsal roku 1502 Alfons VI. Až do ustavení provincie
Logrono v roce 1833 spadala právně do okrsku Santo
Domingo
de la
Calzada, který tehdy patřil k Burgosu.
V okolí vesnice je malebná a různorodá krajina
s bukovými, borovými a dubovými lesy. Do kláštera Valvanera
je to
odtud 15 km, tam je ukryta Panna z Valvanery, socha
patronky
celé oblasti La Rioja. Z Anguiana vychází také pěší
trasa na západ,
která vede do slavného kláštera San Millán, a na východ
do Ortigosa de Cameros.
Informace o Španělsku také zde.
Text:: Lumír Pecold
Foto: Autor a www.diariodigital.com
Zdroj: In Magazín - Hospodářské noviny
Zpět
|
