|
 POHLEDNICE
Salamanca
Dvě univerzity, dvě katedrály, paláce,
kláštery, kostely. Slavná historie města je znát na každém
kroku. Na malém prostoru tu najdete tak velké množství památek
ozvláštněných tolika dokonale propracovanými detaily, že každou
chvíli zůstanete v úžasu stát. UNESCO ji v roce 1988 vyhlásilo
světovým kulturním dědictvím. V roce 2002 je i evropským městem
kultury. Salamanca leží ve východní části Španělska, jen pár
desítek kilometrů od hranic s Portugalskem.
Charakteristickou barvou Salamancy je zlatá.
Zvláště v pozdním odpoledni, kdy se slunce pomalu sklání k
obzoru, máte dojem, že kámen, z něhož je velká část města
postavena, dokázal pohltit snad všechny sluneční paprsky.
Zlatožlutý pískovec, který se těží v nedalekém kamenolomu
ve Villamayor, má ještě jednu skvělou vlastnost. Je měkký,
tvrdne postupně v kontaktu se vzduchem a je tudíž snadno zpracovatelný.
Jen tak lze vysvětlit jemnou zdobnost průčelí mnohých budov,
připomínající nádherné filigránské práce zlatníků (plateros),
podle nichž dostal tento sloh objevující se ve Španělsku v
16. století název "platereskní". V Salamance však
najdete dokonalé ukázky architektonických slohů všech dob.
Řeka Tormes, římský most a lehké děvy
V dobách římské kolonizace Pyrenejského poloostrova
ležela někdejší Helmantiké nebo také Salmantica v půli tzv.
Stříbrné cesty, která spojovala zlaté doly a přístavy na severu
s jižní části dnešního Španělska. Památkou na toto období
zůstal římský most přes řeku Tormes, s 27 oblouky, z nichž
skutečně římských je 15, které nestačily zničit katastrofické
záplavy v roce 1626. Snad nejkrásnější pohled na Salamancu
je právě odtud. Řeka, která obtéká město z jižní strany, tvoří
jakousi přirozenou hranici. Stále hraje svou roli při tzv.
Vodním pondělí, jak se nazývají nejpopulárnější salamanské
slavnosti, které mají svůj původ v 15. století. Tehdy byl
v Salamance na druhém břehu řeky Tormes zřízen první nevěstinec.
Jednou v roce však jeho obyvatelky svůj domov opouštěly a
na loďkách odplouvaly daleko za hranice města, aby tam strávily
velikonoční půst. Vynutili si to salamanští duchovní, kteří
si v době pokání nepřáli mít lehké děvy na očích. V pondělí
po Hodu Božím velikonočním se prostitutky na lodích ozdobených
větvičkami vracely zpět. U řeky je vítaly zástupy studentů
a dalších obyvatel Salamancy v čele s radním obdařeným přízviskem
"Otec lehkých holek". Na břehu začala velká slavnost,
při níž víno teklo proudem a pojídaly se tradiční masové pirožky.
Dnes už prostitutky o velikonočním půstu město neopouštějí,
ale "Vodní pondělí" se s velkou pompou slaví dodnes.
 Univerzita
a studenti
Jako o městě se dá o Salamance hovořit až
od 12. století, kdy se začíná stavět jeden palác za druhým,
jako by město chtělo dohonit ztracený čas. V roce 1218 tu
Alfons IX založil "Estudio General", zárodek první
univerzity ve Španělsku, která byla nejen první, ale i velmi
liberální, v níž vedle sebe přednášeli a studovali židé, muslimové
i křesťané. S nástupem Katolických králů však liberální duch
brzy vyvanul a univerzita se dostala zcela do rukou kléru.
Nikdy však nebyla svatá, protože studenti ani v oněch dobách
nebyli žádni svatouškové Je také známo, že jejich znalosti
latiny byly tak mizerné, že profesoři byli dokonce nuceni
přednášet v "jazyce vulgárním", což jen posílilo
jazyk, v němž psali Fray Luis de León, Teresa de Jesús, Cervantes,
Quevedo, Góngora a další významní literáti, kteří v tomto
městě žili nebo se tu byť jen na krátký čas usadili.
V 16. století, v dobách své největší slávy,
už měla Salamanca 60 kateder, 54 tiskáren a 84 knihkupectví.
Také byla proslavena tím, že na jeden kostel, a těch tu bylo
požehnaně, připadala jedna hospoda. Sám Góngora, slavný básník
a kněz, v jednom ze svých textů přiznává, že jednou musel
přespat u řeky, protože měl v sobě tolik vína, že nemohl najít
cestu domů. Dnes jsou však věci poněkud jiné. Kostelů zde
už není tolik, ale každý z nich je skutečnou historickou perlou.
Zato hospod je tu nespočet. Na téměř 159 tisíc obyvatel Salamancy
a skoro 50 tisíc studentů jich připadá kolem tisícovky a na
životě města je to znát. Hlavně v poledne a navečer se ulice
města zcela zaplní. Všichni míří buď na mši nebo na drink.
Mnozí však dokáží spojit obojí. Odbudou si kostel a skončí
v hospůdce, baru, restauraci.
Plaza Mayor
 Plaza
Mayor je neoddiskutovatelným centrem města. Má pověst nejkrásnějšího
náměstí ve Španělsku a snad každý, kdo do Salamancy přichází,
se tu na chvilku usadí a pozoruje cvrkot kolem. Pod projektem
je podepsán barokní architekt Alberto Churriguera, jeden ze
tří členů slavné rodiny, podle nichž bylo přehnaně zdobné
španělské baroko pojmenováno. Náměstí ještě typicky "churriguereskní"
není. Dekorativností tu vyniká jen radnice, kterou navrhl
Andrés García de Quiñones. Na Plaza Mayor se konávaly
popravy, býčí zápasy, trhy. Poznalo však i barbarství napoleonského
vojska, jak je to ostatně patrné i na poničených medailonech
s portréty španělských králů a hrdinů, jimiž je vyzdobeno.
Na Plaza Mayor se odpoledne scházívají "guiris".
Tak se tu říká cizincům, kteří přijeli do slavného univerzitního
města studovat španělštinu a jen tak mimochodem studují i
historické památky. Jejich obdiv sklízí především univerzita.
Stejně jako mnozí turisté, i oni jsou neustále u vytržení
nad dokonalou filigránskou prací v kameni, kterou představuje
průčelí starobylé budovy. Možná už vědí, že žába ukrytá mezi
tolika detaily přináší při zkouškách štěstí tomu, kdo ji objeví,
ale možná netuší, že tento živočich je vlastně symbolem nevázaného
studentského veselí. Nemohou tušit ani to, že zdobnost průčelí
je pouhou napodobeninou slavnostních bohatě vyšívaných krojů
venkovanů, kteří Salamancu kdysi postavili.Venkované se tu
scházejí každé pondělí. To se totiž koná ve městě tradiční
trh a po jeho ukončení je třeba si o uzavřených obchodech
nebo jen tak o životě v klidu popovídat. Po setmění je Plaza
Mayor, pokud ovšem nejsou prázdniny, jako jeden vroucí kotel.
Nepoučenému by se mohlo zdát, že jde o nějakou studentskou
manifestaci, ale to si tu jen přátelé dávají schůzku, aby
mohli společně vyrazit za další zábavou.. Na tom se v Salamance
za celá staletí vůbec nic nezměnilo.
 Salamancou
krok za krokem
Ulice Rúa Mayor vás dovede k snad nejznámějšímu
domu Salamancy - "Casa de las Conchas". Je z konce
15. století, patřil jistému šlechtici, rytíři řádu Svatého
Jakuba, a zdobí ho kromě šlechtických erbů také velké množství
mušlí, které jsou odjakživa symbolem poutní cesty do Santiaga
de Compostela. Rozlehlou barokní budovu naproti nelze přehlédnout.
Bývalá jezuitská kolej "La Clerecía" s nádherným
patiem a přilehlým kostelem je dnes sídlem církevní univerzity.
Odtud je to už jen pár kroků k slavné historické univerzitní
budově, kterou dali postavit v 16. století Katoličtí králové
Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský. Z medailonu umístěného
v centrální části průčelí shovívavě shlížejí na ty, co se
marně snaží vštípit si do paměti alespoň některé ze stovek
detailů tohoto překrásného filigránského díla. Je mezi nimi
i ona tajemná žába, která má studentům přinášet štěstí při
zkouškách. Nechce se věřit, že autor tohoto složitého obrazu
v kameni zůstal nám současníkům utajen.
Starobylé posluchárny vzbuzují respekt. V
jedné z nich přednášel profesor, básník a překladatel klasických
textů Fray Luis de León (1528 - 1591), kterého inkvizice poslala
za komentovaný překlad Písně písní do kastilštiny na pět let
do vězení a který po návratu na svobodu začal svůj výklad
onou proslulou větou "Jak jsme si včera řekli..."
Od dob působení nejslavnějšího salamanského profesora se v
této posluchárně vůbec nic nezměnilo. Starobylá aula kanonického
práva nese jméno profesora, filozofa, spisovatele a někdejšího
rektora univerzity Miguela de Unamuna, který nedaleko odtud
bydlel. V prvním podlaží naleznete skutečný skvost - univerzitní
knihovnu z 18. století s více než 160 000 svazky, mezi nimiž
je uchováno 2774 rukopisů a 483 prvotisků. A taky "kulaté
knihy", jak byly označeny globy, které ze své cesty po
Evropě v roce 1758 přivezl profesor a astrolog Diego de Torres
y Villarroel a které jen takto pojmenované byly přijatelné
pro účetní.
Na protější straně nádvoříčka (Patio de las
Escuelas), jemuž vévodí socha Fray Luise de Leóna, vstoupíte
platereskní branou na nádvoří další univerzitní budovy "Escuelas
Menores", kde se ve své době připravovali adepti univerzitního
studia a jejíž Aula Magna skrývá pod mudejarskou a renesanční
klenbou výstavní sál. Je tu také univerzitní muzeum s proslulým
"Salamanským nebem", originálními nástropními malbami
vztahujícími se k astrologii a astronomii, které v roce zde
byly v roce 1951 přeneseny z historické univerzitní knihovny.
Z kolejí určitě stojí za návštěvu "Colegio Mayor Fonseca",
jejíž renesanční nádvoří patří k nejkrásnějším ve Španělsku
a kde stále ještě studenti bydlí.
 Katedrály
má Salamanca dvě. Ta stará, nazvaná jednoduše Stará katedrála
(Catedral Vieja) je románská (12. stol.) s impozantní byzantskou
věží (Torre del Gallo), románskými apsidami, freskami a monumentálním
deskovým oltářem z 15. stol., jehož autorem je italský umělec
Nicolás Florentino. V její bezprostřední blízkosti se v 16.
století pod vedením jednoho z nejslavnějších španělských renesančních
architektů Gil de Hontañóna začala stavět Nová katedrála,
která byla dokončena o dvě stě let později a v jejímž interiéru
najdeme díla tak skvělých sochařů, jakými byli Juan de Juni,
Gregorio Fernández či Benlliure. Její věže a ornamentální
hlavní průčelí patří k symbolům Salamancy.
 Pozoruhodné
platereskní průčelí má i nedaleký klášterní kostel svatého
Štěpána, který zdobí postavy světců dominikánského řádu. V
žádném případě byste však neměli vynechat protější klášter
dominikánek "de las Dueñas" z roku 1419, jehož
chloubou je renesanční patrový ambit přistavěný v 16. století.
Kdybyste si měli vybrat mezi četnými kostely, pak vězte, že
k nejpozoruhodnějším patří ty románské, zasvěcené svatému
Markovi a svatému Martinovi. Obraz města dotvářejí věže a
paláce, z nichž většina pochází z 15. a 16. století. Mnohé
si zachovaly původní podobu, ale slouží dnes k jinému účelu.
Zvláštní pozornost si zaslouží především "Torre del Clavero",
obranná věž, kde kdysi sídlil klíčník vojenského řádu Calatrava
a v ní je umístěno městské muzeum, výstavný "Palacio
de la Salina", v němž má své sídlo provinční vláda, "Casa
de los Abarca", dnes provinční umělecké muzeum, "Palacio
de Orellana", který už má barokní prvky, "Casa de
las Muertes", dům smrti, v němž prý kdysi kdosi spáchal
zločin ze žárlivosti, "Palacio de Monterrey", který
je vůbec jednou z nejkrásnějších španělských civilních staveb
tohoto období.
Salamanca je skutečným muzeem architektury.
Můžete ji navštívit jednou, dvakrát, třikrát, a vždy objevíte
něco nového.
Text a foto: Miluše Válková
Zpět
|
