|
POHLEDNICE
Olite
Cesta
neznámou noční krajinou se zdá být nekonečná. Když jsme si
už už mysleli,
že jsme museli zabloudit, najednou, jako by ho někdo přenesl
z pohádky, se z naprosté tmy vynořil nádherně osvětlený hrad.
Hrad v Olite byl po několik století sídlem navarrských panovníků
a ještě dnes je toto městečko vzdálené 40 km jižně od Pamplony,
hlavního města Navarry, považováno za srdce tohoto španělského
regionu. Historické prameny neuvádějí, zda dnešní Olite bylo
obydleno už před příchodem Římanů. Jisté však je, že ve 3.
století tu římští kolonizátoři založili "oppidum",
opevněné město, jehož posádka měla zajišťovat bezpečný přístup
k důležitým římským komunikacím vedoucím z Bordeaux přes
Pamplonu do Astorgy a také do Zaragozy. Stále tu ještě stojí
část hradeb, které římskou kolonizaci připomínají. Vizigóti
nevnesli do historie města nic tak zvláštního, a tak si Olite
muselo na své slavnější období ještě pár století počkat.
Země
nikoho
 Koncem
8. století leželo Olite na území nihoho. Musíme mít na paměti,
že téměř
celý Pyrenejský poloostrov, kromě asturských hor a navarrsko-aragonských
Pyrenejí, ovládali muslimové. Obyvatelé Olite si na rozhraní
těchto dvou světů žili relativně klidně, za což vděčí spojenectví
Pamploňanů s muslimskými Kásiovci, kteří kontrolovali údolí
řeky Ebra. Jak už to ale v životě chodí, tento "pakt
o neútočení" neměl dlouhého trvání. Obyvatelům Olite
nepomohly při vpádu muslimů ani bytelné římské hradby, ani
pamplonský král Iňigo Arista, který je prvním navarrským
panovníkem, jehož jméno už historie zná. Město se vylidnilo
a lidé se sem začali vracet až o tři století později, když
se navarrský král García Ramírez V. rozhodl v roce 1147 podpořit
znovusídlování tohoto území. Každý, kdo našel neobydlený
dům, se mohl nastěhovat a do svého vlastnictví získal i tolik
půdy, kolik byl schopen obdělat. Olite se začalo rozrůstat
a nabývalo na významu, o čemž svědčily stále častější návštěvy
navarrských panovníků. A když se Sancho VII. (13. stol.)
pustil do přestavby občasného královského sídla a rozhodl
se z něj vybudovat skutečnou královskou rezidenci, bylo zřejmé,
že Olite se stane městem, které sehraje v historii země svou
roli.
Noblesní
hrad pro noblesního krále
 Olite
trpělivě čekalo na svou chvíli. Jako by se ho neustálé spory
královských rodin a rodů, drobná i větší nepřátelství, ba
dokonce vraždy a války vůbec netýkaly. Ta chvíle přišla,
když zemřel král Carlos II. řečený Zlý a dědicem navarrské
koruny se stal jeho syn Carlos III. Vznešený. S ním přišli
do města stavitelé, umělci i mistři řemesla, kteří měli přeměnit
původní starý a ponurý palác připomínající spíše pevnost
na nádherný zámek, který by vzbuzoval obdiv všech příchozích.
"Jsem si jistý, že není krále, který by měl krásnější zámek
či
hrad, s tolika zlatými sály. Prohlédl jsem si ho dobře a
nelze ani slovy popsat, jak nádherný a obdivuhodný je tento
zámek," vyznává se ze svého obdivu německý rytíř Munzer
v rukopisu, který je uložen v "British Museum" v
Londýně.
 V
roce 1413 si král Carlos III. Vznešený a jeho žena Leonor
Trastamarská zvolili zámek za své stálé
sídlo a Olite se stalo srdcem a duší navarrského království.
Scházely se tu kortesy, byli tu přijímáni vyslanci jiných zemí i představitelé
církve. Také se tu konaly rytířské turnaje, býčí zápasy,
své místo tu měla hudba
a divadlo i nejrůznější lidové slavnosti. Král vládl moudře a obyvatelé Olite
to dokázali ocenit. Prožívali s ním události šťastné, jako bylo narození infantky
Blanky i jejího syna Carlose, budoucího "knížete z Viany" a následníka
trůnu, i den pro něj nejsmutnější - smrt královny Leonor. Když v roce 1425
zemřel, vyprovázelo ho na poslední cestě do pamplonské katedrály celé město,
jako by
tušilo, že spolu s ním odchází prosperita, štěstí i moudrost.
Když v roce 1439 dosáhl plnoletosti pravoplatný
dědic navarrské koruny kníže z Viany a nastoupil na trůn,
zdálo se, že se do Olite vrátí staré dobré časy.
Mladý panovník však musel stále častěji odrážet útoky svého otce - aragonského
krále Juana II., který toužil získat pod svou správu prosperující navarrské
království. Když pak v roce 1448 zemřela jeho mladinká žena, kníže z Viany
zámek opustil
a s celým dvorem se usídlil v Sangüese, kde v roce 1461 umírá. Olite se už
nikdy z tragických událostí nevzpamatovalo a ani pozdější stránky jeho historie
nejsou
nijak zvlášť slavné. Přesto zůstává místem, které je Navařanům zvlášť drahé.
Zeptáte-li se místních, co byste neměli při návštěvě tohoto regionu vynechat,
Olite nebude chybět nikdy. A určitě vás nezapomenou poslat do pamplonské
katedrály k alabastrovému náhrobku krále Carlose III. Vznešeného
a jeho ženy Leonor Trastamarské.
Z
cimbuří hradu
 Obcházíme hrad kolem dokola, ale odevšad
je vidět vždy jen nepatrná část s věžemi, věžičkami a cimbuřím,
které mu dodávají pohádkový vzhled. Olite totiž leží v rovině,
a abychom jej přehlédli celý, museli bychom mít pořádný odstup.
Nebo se vyšplhat na některou z dvanácti věží, které jsou různě
vysoké, různých tvarů, tlusté i tenké, dekorativní i strohé,
s okny, okýnky i zcela bez oken, s balkónky, či jen vstupy
na jakési terasy. Druhá varianta je pro nás reálnější, a tak
se rozhodneme prozkoumat hrad zblízka a shora. Stoupáme po
schodech, procházíme spletí chodeb a chodbiček, i obytných,
kdysi obyvatelných místností, jejichž výzdobu dávno odnesl
čas. A tak se příliš nezdržujeme a míříme stále nahoru. Každou
chvíli máme před sebou jiné zákoutí, jiný shluk věží, jiný
detail. Ale až pohled shora odhalí skutečnou velikost hradu
s jeho nepravidelným podélným půdorysem. Všude tu vládne asymetrie,
jíž se vymyká jen strohý starý královský palác s patiem uprostřed,
který je nejstarší a který už dobře známe, protože slouží,
samozřejmě s patřičnými vnitřními úpravami, jako hotel.
 Olite se svými kamennými domy, z nichž mnohé
ještě dnes zdobí šlechtické erby, nám doslova leží u nohou.
Celé město je vlastně podhradím nalepeným na silné
zdi bývalého sídla navarrských králů, jako by chtělo naznačit, jak blízko měli
jeho obyvatelé ke svému panovníkovi. Naši pozornost přitáhne další dominanta
města - gotická věž kostela svatého Petra. Jak se ale při pozdější prohlídce
města přesvědčíme, zajímavější je gotický kostel Panny Marie s nádherným portálem
ze 14. století, který patří k vrcholným dílům navarrského sakrálního umění.
Ambit, zcela netradičně umístěn vně kostela před portálem,
byl přistavěn v 15. století.
V interiéru jednolodního kostela upoutá velký deskový oltář ze 16. století,
jemuž vévodí Madona s děťátkem, nádherná řezbářská práce ze
14. století.
Víno místo oliv
Kraj
kolem Olite byl v dávných dobách charakteristický pěstováním
oliv. I první doložený název města - Oligetum - vznikl pravděpodobně
zkomolením latinského slova olivetum (olivovník). Olivovník
se objevuje v městském znaku už ve 13. století a je jeho symbolem
i dnes, přestože tu na olivovníky už téměř nenarazíte. Už
dávno je vystřídala vinná réva, jejíž pěstování se velmi rozšířilo
ve 13. století, kdy v Olite pobýval synovec navarrského krále
Sancha VII Teobald I. z Champagne. On i jeho následovník Teobald
II. osadili vinice zvláštním druhem vinné révy, z níž se vyrábělo
víno "vertjus", což byl druh šumivého vína, který
se na olitském hradě vyráběl přes tři sta let, a i dnes se
s ním ještě můžete setkat. Později začali obyvatelé Olite
dávat přednost vínům růžovým a mladým. V minulém století ho
prý bylo tolik, že se nestačilo vypít, a tak se část musela
vylévat, protože nestačily nádoby na nové. Mnohé prameny dokonce
uvádějí, že se při stavbě kostelů a významnějších budov v
této vinařské oblasti používalo místo vody víno.
Dnes tu dostanete vína nejen růžová a mladá.
Stále větší prestiž si získávají vína červená a bílá. Jsou
však dost drahá, což svědčí o jejich kvalitě. Když
jsme v jednom z místních sklepů ochutnávali nejrůznější vzorky, zakusovali
k tomu smažené papričky, plátky aromatického ovčího sýra a
skvělé klobásky, kterým
tu říkají "txistorra", poprvé jsme zalitovali, že jsme si návštěvu
tohoto kraje nenaplánovali až na polovinu září. Vinobraní v srdci Navarry je
prý nezapomenutelné.
Text: Miluše Válková
Foto: autorka a Turismo Navarra
Zpět
|
