|
REPORTÁŽ
 Toulky
Navarrou
To pozvání do Pamplony
se prostě nedalo odmítnout. Blížil se 7. červenec, což
je den
svatého Fermína a taky neklamné znamení, že všichni Navařané,
nebo téměř všichni, opouštějí své domovy a míří do správního
střediska jedné ze 17 autonomních oblastí Španělska, kde
je čeká nejnáročnější, nebo určitě nejveselejší týden celého
roku. Noční přestup v Zaragoze jsem zvládla na výbornou a
dokonce si vybrala i správné kupé. Mí spolucestující byli
Pamploňané, kteří už sice léta žijí v Zaragoze, ale na sv.
Fermína se vždy vracejí domů. Nutno říct, že to byla náročná
noc. Dobrého jídla i pití byl dostatek, chyběla snad jen
hudba, býčí zápasy a ohňostroj. "Kdyby na tebe nikdo
nečekal, můžeš přespat u nás," stačili mi ještě říct,
než vystoupili, ale pak se rozesmáli a já za chvíli pochopila
proč. Bylo těsně před šestou a na spánek nebyl čas.
Když se vlády ujme svatý Fermín
 Sprcha
a vydatná fazolačka mě zcela probudily a ani jsem k tomu
nepotřebovala budíček. Ten se ozval, vlastně ozvala, protože
to byla dechovka, před nedalekou radnicí ve tři čtvrtě na
sedm. Na Španěly je to nezvykle brzy, ale přesto se hospůdky
na Plaza del Castillo zcela zaplnily. Dát si sklenku vína
před pověstnými ranními "encierros", kterými tu
každý sváteční den vlastně začíná, je zcela běžné. Stejně
jako v dobách, kdy si tu po probdělé noci dával svou první
ranní skleničku Ernest Hemingway. Pak už jsme zamířili k
ulici Estafeta. Tam totiž ono slavné "encierro",
které se dá přeložit jako uzavření, začíná.
Uzavřena, vlastně ohrazena zátarasy ze
silných fošen, je celá ulice. Přesně v osm bouchne petarda,
v ulici se objeví býci a před nimi dav těch nejodvážnějších.
Začíná zběsilý úprk. Celá trasa měří necelý kilometr a končí
v ohradách býčí arény. Tato riskantní, ale podle místních
vzrušující podívaná, trvá asi tři minuty. Pamploňané tvrdí,
že běh před býky by byl bezpečný, kdyby všichni dodržovali
určená pravidla. Hlavně nesmíte zakopnout nebo se zastavit.
Když už nemůžete, musíte uhnout stranou, protože býci běží
většinou rovně. A také na ně nesmíte dorážet zboku ani zezadu.
To by se býk mohl znenadání otočit, a není-li na to člověk
připraven, nemusí jeho opovážlivost skončit dobře.
Většina Pamploňanů si jde po "encierros"
na chvilku odpočinout, což doslova znamená do postele. Kolem
jedenácté na sebe opět obléknou bílé košile a kalhoty, opásají
se červenou šerpou, kolem krku uvážou červený šátek a vyrazí
do ulic. Všude je neskutečný mumraj - průvody, maškarády
nejrůznějšího druhu i barev, folkloristické skupiny, muzika,
tanec a zpěv. Odpoledne se chodí na koridu a večer na ohňostroj.
A mezitím se neustále dobře jí a pije a končí se za svítání.
Tak náročný týden tu zažívají už od roku 1590, kdy se svatý
Fermín stal patronem této lidové veselice.
Údolí šlechticů
 Irurita,
Zubieta, Arraioz, Mugairi, Lekaroz, Elizondo, Arizkun, Urdazubi-Urdax,
Zugarramurdi... Tato tajemně znějící jména jsou názvy obcí
v pyrenejském údolí Baztán. Ve skutečnosti to jsou jen jednotlivé
částí města Elizonda, centra oblasti, kde je radnice se všemi
důležitými úřady. Sídlí v něm taky "Junta General",
jakási správa, která rozhoduje o využívání obecních pozemků,
kterých tu je přes 80 % a z nichž musí každý uživatel skládat
účty. Kupodivu to funguje a jen málokdo se snaží získat část
obecních pozemků do soukromého vlastnictví. Původ této tradice
musíme hledat v 15. století, kdy král udělil obyvatelům Baztánu
kolektivní šlechtický titul. A majetek šlechtice, jak známo,
je lepší nedrobit. Velmi se mi na tomto rozlehlém "šlechtickém
panství" líbilo. S kopci, které ještě nejsou tak vysoké,
jak by si člověk na Pyreneje představoval, jsme byli docela
přátelé, i když nás občas při výstupu do některé z místních
vesniček potrápily. Jednou jsme dokonce horská kola, což
byly naše dopravní prostředky v této téměř bukolické krajině,
odložili v kukuřici, a do vesničky Ziga si to pustili přes
louky pěšky, protože nám připadalo, že věž jejího kostelíka
je blíže. Dobře jsme udělali. Museli jsme sice obejít stádo
ovcí, takže nakonec ta cesta kratší nebyla, ale za to jsme
ochutnali výborný ovčí sýr s domácím chlebem. Od pohostinného
pastevce jsme se dověděli, že kostel bude zavřený, ale pana
faráře určitě v tuto dobu najdeme u Agustína, což je místní
umělec a bydlí v prvním domku vpravo.
Měl samozřejmě pravdu. A tak jsme si nejen
prohlédli kostel, z jehož zvonice se nám rozevřel překrásný
výhled na celé údolí, ale odnesli si jako dárek malou dřevěnou
misku, protože Agustín, který snad nikdy neodkládá typický
černý baskický baret, je vyhlášeným baztánským řezbářem.
Práce měl až moc. Ziga se totiž připravovala na slavnosti,
při nichž nechybí ani velký trh, kam si lidé z celého Baztánu
přijíždějí nakoupit kvedlačky, škopky, mísy a další nádoby,
které jsou nutné ke zpracování mléka a výrobě sýrů. Pozvání
na místní slavnosti jsme bohužel museli odmítnout. Kdo ví,
jak se baví šlechtici z Baztánu.
Výprava za čarodějkami
 "Což
tak zajet si do Zugarramurdi," navrhla jsem, když jsme
vymýšleli program na poslední den našeho pyrenejského pobytu.
Tato obec by byla asi zcela neznámá, kdyby se v roce 1611
nekonal v Logroňu slavný proces, v němž bylo z čarodějnictví
obviněno 40 lidí, z nichž 12 bylo upáleno na hranici. O těch
všech se zmiňuje zajímavý dokument z roku 1611 "Seznam
osob, které byly obviněny v logroňském procesu, a přehled
věcí a činů, za které byly potrestány", který je uložen
v archívu vzácných tisků Národního muzea v Madridu a z něhož
se člověk mimo jiné doví, že čarodějnické sabaty se konaly
právě v Zugarramurdi.
Poslední obcí před Zugarramurdi je Urdax,
jehož klášter sv. Salvátora vypadá zvenčí docela impozantně.
Dovnitř jsme se však nedostali. Na naše bušení nikdo neodpovídal
a nikdo z místních, dokonce ani hospodský nám nedokázal dát
žádnou informaci. Hospodského omlouvá jen to, že vlastně
místní nebyl, protože sem do své hospody dojížděl každý den
z Francie. A tak jsme se trochu posilnili a vyrazili dál.
Zugarramurdi jsme přejet nemohli, protože dál už cesta nevedla.
Za necelou půlhodinku jsme se ocitli na
louce a za chvíli se před námi objevil vchod do jeskyně.
Uvnitř bylo hrobové ticho, jen někde z hloubi bylo slyšet
šumění vody. Asi Infernukoerrea čili Pekelný potok, kde se
satanské ceremonie měly odehrávat. Někde před ním musel být
trůn, odkud Ďábel, který prý měl podobu kozla, čarodějnické
sabaty řídil. Historické prameny uvádějí, že se v jeskyni
a na přilehlé louce opravdu konávala záhadná shromáždění.
Jeden z významných členů španělské inkvizice Pedro de Valenzuela,
který se případem zabýval, dospěl k názoru, že šlo nejspíš
o sexuální orgie. Nikdy však nebylo prokázáno, co se v Zugarramurdi
skutečně dělo. Jak jsme se však o něco později dověděli,
orgie se v jeskyni u Kozlí louky dodnes konají. Největší
bývají v srpnu. Říká se jim "zikiro-yate", a to
pak víno teče proudem, pečou se berani, hraje se na kytaru,
zpívá se a tancuje.
Loučení
 Pamplonské
náměstí Plaza del Castillo je živé nejen v době oslav svatého
Fermína. Ve všední dny, zvláště navečer, tu přicházejí snad
všichni, kteří nemají zrovna nic na práci. Nemusí tu mít
domluvenou schůzku, ale vždycky tu najdou známé či přátele,
s nimiž se zastaví na kus řeči, dají si obligátní skleničku
vína či dvě, a pak jdou po svých. Také jsme se tu zastavili,
ale nezdrželi se a zamířili ke katedrále. Chvilku jsme poseděli
v zešeřelém gotickém interiéru, postáli u nádherného alabastrového
náhrobku Karla III. Vznešeného a jeho ženy Leonory Trastamarské
a vyslechli si historii jejich velké lásky. Lidé se začali
scházet k večerní pobožnosti, my jsme však vyšli ven, abychom
se z nedalekých zahrad na městských hradbách podívali na
Pamplonu shora. Pak už jsme spěchali na Plaza del Castillo
na aperitiv před večeří. Aperitivem se zde myslí nejen sklenička
vína, či jiného drinku, ale i kousky nejrůznějších sýrů,
klobásek, rybičky na kyselo i v oleji, a nezbytná horská
šunka, která není uzená, ale sušená na horském vzduchu, a
jejíž nádherné exempláře jsou zavěšeny u stropu v každé hospůdce.
A večeře v nedaleké restauraci? Pamplonské jehněčí na roštu
nemělo chybu. Právě tak ho prý připravovaly čarodějky ze
Zugarramurdi. Blížila se půlnoc a mně už za hodinu odjížděl
noční rychlík do Barcelony. Čas bývá někdy velmi neúprosný.
Miluše Válková
Foto: Autorka a archiv
Zpět
|
