|
REPORTÁŽ
Na škeble,
srdcovky, slávky, střenky...
Poprchává, což v Galicii
na severozápadě Španělska není nic výjimečného. Ani špatné počasí však
neodradí stovky žen a pár mužů, kteří vyrážejí hned zrána za odlivu "do
moře"na škeble, hřebenatky, srdcovky... Činí tak od nepaměti, i když
za posledních pár desítek let se leccos změnilo. Nezměnil se však
tradiční způsob ručního sběru.
 Je půl osmé ráno. María José,
jedna z mariscadoras, žen zabývajících se sběrem mlžů na plážích u
městečka Cambadosu, nás s úsměvem pozoruje, jak se neobratně
soukáme do nezbytných gumových bot až pod zadek a oblékáme si
nepromokavý plášť. "Dnes je to nutné, je malý odliv a bez nich byste se
daleko nedostaly," poznamenává a pak se už vmísíme mezi desítky jejích
kolegyň vybavených vozíky typu "udělej si sám", kbelíky a hráběmi a vydáváme se husím
pochodem do moře. Před námi je až k horizontu široširý prostor
zvící dvou kilometrů čtverečních, který částečně odkryl odliv. Za
chvíli už ho zručné ruce žen začnou prohrabávat a vytahovat
z písku bohatství, na které netrpělivě čekají zákazníci nejen ze
Španělska.
 Bez
koncese to nejde
Před
necelými třemi desítkami let si mohl kdokoliv bez problému nasbírat na
galicijských plážích pár škeblí k večeři. Bylo to jako jít do lesa
na houby. Místní ženy je sbíraly jednak pro vlastní potřebu, ale část
svého úlovku prodávaly, aby tak přispěly do rodinného rozpočtu. Neměly
žádná práva, ale taky žádné povinnosti. V roce 1995 však byl sběr
mlžů na galicijském pobřeží upraven zákonem. Vynutily si ho samotné
sběračky. Mnohé z nich si totiž začaly uvědomovat, že pokud nebude do
této činnosti vnesen nějaký řád a určitá regulace, je populace mlžů
ohrožena, v tom horším případě by mohlo dojít až k jejímu
vyhubení.
Dnes se může této práci věnovat
jen ten, kdo vlastní tzv. permex, což je koncese, kterou vydávají na
návrh svazů sběračů mlžů jednotlivé rybářské cechy, pod něž tyto svazy
spadají, a která se musí každý rok obnovovat. "Naše sdružení má
v současné době dvě stě dvacet členů, z toho jsou tři muži,"
říká naše průvodkyně María Ángeles. "Než člověk dostane koncesi, musí
absolvovat dost náročný kurz, který z každého udělá opravdového
profesionála, který ví o mlžích snad úplně všechno. Nový kurz se
vypisuje tehdy, chceme-li přijmout do našich řad nové členy. Dochází k
tomu, když někdo odejte do důchodu nebo přestane tuto práci
z nějakého důvodu vykonávat."
 Práce
na poloviční úvazek
Ženy
se rozprskly do prostoru. Zastavujeme se u jedné ze skupinek. "Vydržet
takto shrbeně a vyhrabávat škeble v písku, to musí pěkně bolet
v zádech... Není to tak hrozné," odpovídá jedna z nich. "Ta
čtyři kila, což je maximální denní kvóta, se dá zvládnout za dvě až
čtyři hodiny. Tohle? To je měřidlo na škeble. I když už mám jejich
velikost v oku, když si nejsem jistá, raději měřím. Žádná nesmí
mít pod čtyři centimentry, jinak musí zpět do moře." Pravidlo stanovené
kvóty je dovedeno ad absurdum. Při sběru nemůže pomáhat ani vlastní
rodina, třeba děti o prázdninách. A chce-li si některá
z mariscadoras nechat pár škeblí pro vlastní potřebu, nemůže si
jen tak nasbírat něco navíc, jak by člověk předpokládal, ale musí si
toto množství odebrat ze své vlastní kvóty. Nikdo si nedovolí toto
pravidlo obejít, protože by mohl přijít o koncesi, a to si nikdo
nepřeje, protože tato práce docela slušně vynáší. Průměrný výdělek je
kolem 9000 € ročně, přičemž jde vlastně o poloviční úvazek za 14 dnů
práce v měsíci.
 Profese
s právy i povinnostmi
V roce 1998, kdy už byl
volný sběr mlžů do jisté míry regulován, se věnovalo této činnosti na
dvanáct tisíc žen. Část z nich se už jako členky jednotlivých
svazů sběraček mlžů od začátku zapojila do programu, jehož cílem byla
profesionalizace sektoru a jeho ekonomický rozvoj. Znamenalo to
ponechat stranou pouhý kvantitativní sběr a zaměřit se na ty
nejkvalitnější druhy, o které je na trhu největší zájem a které tudíž
přinášely i více peněz. A začít pečovat o jejich výskytiště a trochu
tak přírodě pomoci.
"Začátky byly obtížné," přiznává
María Ángeles. "Člověk většinou nemá chuť měnit něco, na co je
odjakživa zvyklý a co jakž takž funguje. Nejtěžší bylo změnit mentalitu
hlavně těch starších a přesvědčit je, že aby se něco změnilo
k lepšímu, nestačí jen chodit na pláž. Vydělaly sice sběrem kolem
1200 € ročně, ale to bylo všechno. Nebyly nijak zajištěny, kdyby se
něco stalo, a byly vydány obchodníkům napospas. Ale i ty postupně
pochopily, že zmohou daleko více, budou-li vystupovat společně, a
neprodělají, budou-li o toto své přírodní bohatství pečovat. To znamená
čistit pláže, zbavovat je řas, pomáhat při hlídkování dané oblasti před
nenechavci či turisty mnohdy netušícími, že není možné z pobřeží
sebrat vše, co na něm volně leží."
Dnes je v celé Galicii
registrováno skoro třiadvacet tisíc koncesí pro různé způsoby sběru
mlžů. Téměř šest tisíc patří "pěším" sběračům, z nichž
celých 90 % jsou ženy. Koncese je nepřenosná a platná jeden rok.
Neprodlužuje se automaticky, ale majitel musí prokázat, že si splnil
své povinnosti, to znamená, že musí mít odpracováno 70 % dnů sběru
podle kalendáře vypsaného jednotlivými cechy a 100 % dnů určených k
čištění pláží. Všichni si jako u každého jiného zaměstnání platí
sociální pojištění, takže mají právo na důchod i nemocenskou, jsou
uznávány i nemoci z povolání, což bylo před rokem 1995 naprosto
nemyslitelné.
 Z kontrolní haly
k dražbě
Blíží
se jedenáctá, a protože María Ángeles má práci v kontrolní hale,
zamíříme s ní ke břehu. Na jednom místě uprostřed tohoto velkého
prostoru si ještě stačíme všimnout jakýchsi zvláštních políček. "Tady
trochu pomáháme přírodě. Jsou to chráněná místa, něco jako školky
v lese, kde škeble v bezpečí vyrostou do patřičné velikosti.
Musí být chráněny hustou kovovou sítí, protože některé druhy mlžů jsou
pěkní kanibalové, kteří se dokážou provrtat slabými skořápkami a zcela
je vysát. Až škeble trochu povyrostou, vracíme je do moře."
 V kontrolní
hale je vše připraveno. Přicházejí první ženy se svými úlovky a začíná
mumraj. Nejprve k měřícímu zařízení, které se po spuštění pořádně
natřásá, a otvory pak propadne vše, co nedosahuje té správné velikosti,
pak do přepravek či síťových pytlů, na váhu, vloží se cedulka
s označením druhu, jména sběračky,
počtu kilogramů a šup s tím do náklaďáčku. Ten se už za chvíli
vydává na cestu do lonjy, místa, kde se koná dražba. Je půl jedné a
sběračky se rozcházejí do svých domovů. Jejich práce dnes skončila. Na
dražbě mají své spolehlivé zástupce a o svůj výdělek se nemusejí
obávat. I to je velká výhoda, dříve se musela každá z nich
postarat o prodej sama a byla odkázána na blahovůli kupců. Dnes už si
mohou podmínky částečně diktovat samy.
V pět odpoledne jsou v
dražební hale seřazeny přepravky a pytle s patřičně označeným obsahem,
na místě jsou i kupci, kteří si už obhlédli, co je dnes k mání.
Jsou stanoveny počáteční, to znamená nejvyšší vyvolávací ceny za kilo
pro jednotlivé druhy mlžů. Dražba může začít. Ten ze zájemců, který
první vysloví slovo mío čili moje, si vybírá z připraveného zboží.
Pak dražba pokračuje. Klesne-li cena víc než je zdrávo, dokonale
organizované mariscadoras další den "stávkují", to znamená, že
nesbírají, ale věnují se třeba čištění pláží. Další den mlži na dražbě
chybí. A cena opět vyletí nahoru. Jak prosté.
 Sběr mlžů z lodi
Tento
jiný způsob sběru je výsadou mužů. Nasedáme na malý motorový člun
v O Grove a vyjíždíme na střenky, které jsou na trhu velmi ceněny
a taky jsou patřičně drahé. Zastavujeme uprostřed zátoky. "Je tu
hloubka šest metrů, voda má 12° C," informuje nás kapitán a majitel
lodě, zatímco na sebe navléká neopren, kyslíkový přístroj, k pasu
přivazuje síťový pytlík a mizí pod vodou. Na hladině zůstává jen malá
bójka, která je znamením pro ostatní čluny, že prostor v okruhu
padesáti metrů je v této chvíli zabrán, a lano, na němž je sběrač
navázán. Za chvíli se vynoří a podává nám hrst střenek, prý abychom
ochutnaly, a opět mizí pod vodou.
"Střenky jsou zapíchnuty
v písku kolmo. Na první pohled nejsou vidět a poznáte je jenom
podle jamky, která po nich zůstane," vysvětluje jeho společník, zatímco
 nožem
otvírá jednu po druhé úzké dlouhé lastury a podává nám je. "Měli jsme
vzít citrón, ale i bez něj chutnají skvěle." Odvážně se do nich
pustíme, ale musím přiznat, že syrové mi moc nechutnaly, zato tepelnou
úpravou se z nich stává opravdová lahůdka.“ Kapitán se opět
vynořil a podává plný pytlík. Paluba se utěšeně zaplňuje. "ještě před
nedávnem, kdy se ještě nesměl používat kyslíkový přístroj, to byla
náročná práce, teď je to docela pohodička. Za dvě hodinky máme hotovo,"
a opět mizí pod hladinou.
Přijíždí pro nás loď pobřežní
hlídky Rybářského cechu v O Grove, aby nás odvezla na břeh.
"Tenhle způsob dá člověku pořádně zabrat," komentuje sympatický strážce
zátoky, když míjíme plavidlo, na němž se muž s dlouhou tyčí
zakončenou kovovým košem snaží vší silou zahrabat na dně, aby pak
vytáhl hrst řas, kamenů a mezi tím pár škeblí. Vracíme se ke břehu
kolem bateas - plošin sloužících k pěstování ústřic a slávek
jedlých. Tohle je asi nejjednodušší způsob. Stačí občas plošinu
vyčistit, zkontrolovat, jak ústřice i slávky v sítkách na
provazech visících volně z plošin rostou a ve správné chvíli je
"sklidit". Aby je nesklidil někdo jiný.
 Magnet pro turisty
Z Galicie
by člověk neměl odjet, aniž by ochutnal zdejší škeble či jiné druhy
mlžů. Dokonce i obyvatelé jiných částí Španělska přiznávají, že ty
galicijské jsou nejlepší. Rías Baixas, mořské zálivy
zařezávající se hluboko do pobřeží při ústích řek, s nádhernými,
nepřecpanými plážemi nabízejí jako přírodní výskytiště skvělé podmínky.
Navíc jsou vyhledávanými prázdninovými cíli. Není divu, že mlčenlivé
siluety žen ráno při odlivu na mořském horizontu odjakživa budily
zvědavost turistů. Zdejší rybářské cechy dokázaly využít jejich zájmu a
před pár lety začaly zakládat agentury - Guimatur v oblasti
Cambadosu nebo Pescanatur v O Grove i jinde - , jejichž cílem je
přiblížit práci sběračů mlžů i rybářů všem zájemcům. Můžete s nimi
strávit půlden či dokonce vyjet na celý den s rybáři na moře a
jste hned bohatší o spoustu zážitků. Stačí se zastavit v některé
z místních turistických informačních kanceláří, kde dostanete ty
správné informace.
Text a foto: Miluše Válková
|
