|
Torremolinos na sv. Michala
 "Doufám,
že si se mnou konečně zatancuješ," ubezpečoval se Andrés,
když jsme to odpoledne vyrazili do vyzdobených ulic Torremolinos.
Kývla jsem mu na to. Věděla jsem, že mě k tanci v rytmu flamenca,
což by pro mě byl nadlidský výkon, nikdo nutit nebude. Andalusanům
je totiž vlastní spontánnost a přemlouvat snad ani neumějí.
A slyší-li tóny flamenca, na ostatní svět kolem sebe zapomenou.
Odpolední siesta pomalu končila a ulice se
začaly zaplňovat lidmi. Slavnosti na počest patrona města
(Feria de San Miguel) vrcholily a nezdálo se, že by jejich
protagonisté byli nějak unaveni. Všichni mířili na seřadiště
na náměstí v centru města, odkud se měl průvod za pár minut
vydat s květinovými dary ke kostelu sv. Michala. Měl... Muž
na pódiu dávající pokyny se sice snažil, ale těžko přinutíte
Andalusana k pochodu, když slyší kytaru a bubínky. Nejprve
se přidá rytmickým potleskáváním, zpěvem či výkřiky povzbuzujícími
kytaristu, z hloučku najednou vystoupí žena, přidá se muž
a začne nesmírně expresívní taneční dialog, jemuž ostatní
jen přihlížejí a podupávají či tleskají do rytmu. O kus dál
se pokouší vyjádřit své pocity další dvojice - je jim asi
tak šest a docela jim to jde. Těch podupávajících a tleskajících
hloučků s tanečníky uprostřed je tu hned několik a kupodivu
se navzájem neruší. Nedivím se, že muže na pódiu vůbec nevnímají.
Průvod se přece jen dal nakonec do pohybu.
Na těch 500 m potřeboval více než hodinu a mnozí ke kostelu
ani nedošli. Desítky hospůdek a barů podél trasy byly přece
jen větším lákadlem než sv. Michal. Zvláště pak pro muže,
protože ženy byly většinou k patronovi města pozornější. Ale
i ony přišly po odbytí "své povinnosti" na skleničku.
 Na
sv. Michala se pije hodně a pije se všechno. Chodí se od hospody
k hospodě, od baru k baru. Opilce však téměř nepotkáte. Snad
proto, že se k pití vždy i něco přikusuje. Nejrůznější klobásky,
smažené rybičky, sušená šunka, olivy. Andrés bez sebemenšího
zaváhání zamířil ke "Strejdovi Pepému", jak se jmenovala
hospoda, odkud se z neuvěřitelné vřavy ozývaly i tóny kytary.
Bylo tu plno, ale kupodivu jsme se vešli. Kytarista najednou
hrábl do strun o něco energičtěji, od jednoho stolku vyskočil
tak sedmdesátiletý stařík a vyzval k tanci asi osmnáctiletou
krasavici. Byl skvělý a vysloužil si potlesk jejich kamarádů.
Vystřídal ho Andrés s dámou o dvě generace starší. Věk tu
totiž není rozhodující. V tom nejlepším opouštíme lokál, abychom
se přesunuli do dalšího. A to za noc ještě několikrát. Dělají
to tak všichni, snad aby si vydělali všichni hospodští.
Ve čtyři ráno se vracíme domů a jdeme na poslední
skleničku do vedlejšího pubu. Majitel i většina hostů jsou
Angličané, ale i zde pronikla andaluská družnost a je tu patřičně
veselo. Zdá se, že dnešní noc ještě zdaleka nekončí, a tak
se raději loučím. Další den se dozvídám, že tu flamenco tančili
i Angličané.
 Předzvěstí
"svatomichalských" lidových slavností, které trvají
plných šest dnů a vrcholí 29. září, je procesí, o němž se
tvrdí, že je hned po Seville druhé největší ve Španělsku.
Koná se vždy poslední neděli před začátkem lidových slavností.
Ten den se už od rána objevují v ulicích vyšňořeni "caballeros"
na koních a "señory" i "señority" v nádherných
šatech zdobených bohatými volány. Každý rok se tu sjíždějí
desítky tisíc lidí oblečených většinou v typických andaluských
krojích, aby se z jednoho konce Torremolinos vydali pěšky,
na koních, či vyzdobených vozech, od těch nejprimitivnějších
tažených voly přes traktory až po nejmodernější terénní auta,
k rozlehlému prostranství obklopenému ohromným borovým hájem,
kde téměř na úpatí vrcholků Sierry de Mijas je už zdáli vidět
cíl - kaple sv. Michala.
Kdo by od neskutečně pestrobarevného
průvodu očekával něco výlučně náboženského či mystického,
bude překvapen. Vládne tu totiž veselí, zpívá se a tancuje,
pojídá se "jamón serrano" (sušená šunka) a další
místní pochoutky, kolují "botas", jakési kožené
měchy, jejichž obsah (vinný) je velmi lahodný. Turisté cvakají
fotoaparáty, ale nikdo z účastníků to nebere jako obtěžování.
Proč taky, když vědí, že jim to sluší. Pokud byste čekali,
že se bude ihned sloužit mše, jste opět na omylu. Je totiž
doba oběda, který si Andalusané, a zvláště v neděli, nemohou
odepřít. Na chvíli byly odloženy kytary, bubínky a kastaněty,
ustal zpěv i tanec. Celý prostor se změnil v jedno ohromné
ležení, zapálily se ohně a za chvíli se odevšad linula libá
vůně "paelly" a dalších jídel. Paella byla k mání
i v improvizované restauraci pod širým nebem, která tu vyrostla
kvůli tomuto jedinému dni. Mše se sloužila až po siestě.
|
