|
V kraji Maragatů
 Poloha:
severozápadní část provincie León (Španělsko). Rozloha: 500
km². Počet obcí: 52. Původ obyvatel: nejasný. Zvláštní znamení:
osobitost. Tento kraj je znám pod názvem La Maragatería.
Kdo vlastně jsou Maragati? Egypťané, Keltové,
Asturci, Féničané, Kartaginci, římští otroci, Mauretánci?
O původu obyvatel kraje mezi Astorgou a horským masívem Sierra
de Teleno bylo popsáno hodně papíru. Poslední teorie je z
roku 1972, s níž vystoupil na půdě španělské Královské akademie
historických věd don Jaime Oliver, který odvozuje původ Maragatů
od severoafrického kmene Barag Wata. Tito Baragwata (vyslov
Maragwata) vyznávali náboženství, které bylo jakousi směsicí
křesťanství, judaismu i primitivních náboženství, a když se
kolem 8. století dostali svým pojetím náboženství do sporu
se sousedy, museli emigrovat a usadili se na úpatí hory Teleno.
Žádná z těchto teorií však nebyla přesvědčivě doložena. Jisté
je jen to, že kraj mezi Astorgou a horským masívem Sierra
de Teleno byl vždycky chudý a mnozí z jeho obyvatel museli
hledat obživu jinde. Našli ji na cestách a v 16. až 19. století,
dokud je nevytlačila levnější železnice, byli dokonce považováni
za nejspolehlivější povozníky, kteří zajišťovali přepravu
zboží především z galicijských rybářských přístavů do Madridu.
Svým tradičním oblečením - širokými černými kalhotami staženými
těsně pod koleny ke kamaším, košilí s vestou přepásanou páskem
a kloboukem se širokými okraji a připlácnutým plochým dýnkem
- budili pozornost. Byli jiní a snad i proto kolem nich vzniklo
tolik mýtů.
 Město
na křižovatce
Poprvé jsem se s Maragaty setkala v Astorze na radnici. Tedy
konkrétně na radniční věži, kde populární figurky Juan Zancuda
a Colasa v tradičních maragatských krojích buší každou hodinu
do zvonu a dávají tak místním na vědomí, že jsou opět o něco
starší. Astorga je vstupní branou do kraje Maragatů. Před
více než dvěma tisíci lety ji založili Římané, kteří v okolních
horách těžili zlato a pojmenovali ji Asturica Augusta. Zůstaly
po nich stopy v podzemí: stoky, vězení pro otroky, lázně,
mozaiky, náměstí se zbytky domu s částečně zachovaným systémem
vytápění, malbami a nádhernou mozaikou se zvířecími motivy.
A taky "Stříbrná cesta", která Astorgu spojovala
s hlavním městem tehdejší Lusitanie Méridou. "Cestu svatého
Jakuba", která Astorgou procházela, zase proslavili středověcí
poutníci, kteří se tu na své pouti do Santiaga de Compostela
nikdy nezapomněli zastavit. S nimi přicházely peníze a město
bohatlo. Dokládají to vzácná umělecká díla, která jsou vystavena
v katedrálním muzeu: skříňka sv. Genadia z 10. století, dar
krále Alfonse III., nádherné románské madony a další cenné
předměty. Katedrálu minout nemůžete.  Tyčí
se vysoko nad římsko-středověkými hradbami, je gotická a podepsala
se na ni renesance i baroko. Má poněkud kuriózního souseda
- novogotický Biskupský palác, u jehož zrodu stál Antoni Gaudí.
Slavný katalánský architekt se už při jeho stavbě potýkal
s nemalými problémy a po smrti svého příznivce biskupa Graua
nedokončené dílo dokonce opustil. V paláci, který byl podle
Gaudího projektu dostavěn v roce 1913, však nikdy žádný biskup
nebydlel. Prý to byly prostory i na sídlo biskupa příliš honosné,
a když se ocitnete v trůnním sále, ve slavnostní jídelně či
kapli, nezbývá vám než tiše souhlasit. Od roku 1963 je v paláci
umístěno Muzeum cest, které dokládá nejslavnější období tohoto
města na křižovatce.
Dnes je Astorga malé provinční městečko, které má sotva 15
tisíc obyvatel. Ze své ospalosti se probouzí s dubnovým sluníčkem,
kdy se ve městě objeví první poutníci. A taky turisté, které
přitahuje kraj plný legend, mýtů, dobrého jídla i tradičních
řemesel a zvyků.
 Vesničky,
v nichž se zastavil čas
Z Astorgy do Luyega de Somoza jezdí odpoledne jeden autobus.
Sešlo se nás asi dvacet, což bylo na minibus, který přijel,
stále ještě velký počet. Sympatická řidička si však věděla
rady. Zkušeným okem se rozhlédla po přítomných a usadila ty,
které neznala. "Vy určitě nikam nespěcháte," obrátila
se na ostatní a dodala: "přijedu pro vás tak za hodinku."
Nikdo neprotestoval a nezdálo se, že by byl někdo naštvaný.
Luyego de Somoza je podle turistických prospektů obchodní
centrum Maragateríe. Moje představa o menším městečku s rozličnými
službami se rozplynula hned po příjezdu. Domy z kamene a dřeva,
hospoda, dva kostelíky, hřiště a hned vedle penzión Molino
del Arriero, kde však o mé rezervaci nikdo nic nevěděl. "Zapomněl
jsem, že máš přijet už dnes," omlouval se Juan Luis,
majitel tohoto přívětivého ubytovacího zařízení přebudovaného
ze starého mlýna, když mi pak večer na mapce vyznačoval zítřejší
trasu. "Kolo máš ale připraveno."
Kolo je v této mírně zvlněné krajině protkané stezkami, které
vedou kdoví kam, ideálním dopravním prostředkem. Městský člověk
se však uprostřed luk a pastvin, kde občas potká jen pastevce
se stádem ovcí, může cítit po delší době poněkud nesvůj. A
tak jste rádi, když zničehonic narazíte na obdělané políčko
obehnané kamenným plůtkem, a pak na další a další, a najednou
se před vámi objeví vesnička. Lucillo je celá z kamene. Dřeva
bylo v této oblasti málo a vás bezděky napadne, že tady z
nutnosti dokázali udělat přednost. Domky, chlévy, stodoly,
rovné i polokruhové, z napůl opracovaného kamene, který je
jen tak, jakoby bez ladu a skladu navrstven v hustých řadách
nad sebou, mnohdy bez použití malty, připomínají časy, kdy
většina obyvatel Lucilla měla co do činění s kamenickým řemeslem..
"Potřeboval by opravit," čte mi myšlenky starý pán,
který odpočívá na lavičce před svým domkem, jehož střecha
už má pár záplat moderních. "Taky se mi to nelíbí, ale
když postaru to už umí jen málokdo. V Chaně ještě jeden takový
je." Chana de Somoza choulící se přímo na úpatí hory
Teleno je ráj pro etnografy. Procházíte-li se v jejich uličkách,
musíte dát tentokrát za pravdu turistickým prospektům, v nichž
se tvrdí, že v této vesničce najdete nejzachovalejší stavby
tradiční lidové architektury. Necitlivé novodobé zásahy, které
jsou v maragatském kraji tak časté, se jí vyhýbají. Jako by
nad ní bděl onen kamenický mistr. Přišel odjinud, ale místní
o něm tvrdí, že má určitě maragatské předky, protože cizí
by se v tak chudém kraji nikdy neusadil. To jen Maragati se
vracejí domů. Což mi potvrdil i pan farář, který mě vezl z
Luyega do Valdespina de Somoza.
V maragatském domě
 "Slyšíš
tu hudbu? Vypadá to, že slavnosti ještě neskončily, a když
sebou hodíš, možná ještě stihneš maragatský tanec," loučil
se se mnou pan farář. Nejdříve přitáhne vaší pozornost muzikant.
Je jen jeden a hraje zároveň na bubínek a flétnu. Jako jediný
z mužů má na sobě tradiční maragatský kroj. Ženy jsou v krojích
téměř všechny. Maragatský tanec je strohý, slavnostní a tančí
se v kruhu. Je docela efektní, i když muži svým netradičním
oblečením celkový dojem poněkud kazili. "Ne že bychom
se krojům vyhýbali, my už je prostě nemáme. Maragatští muži
se v nich nechávali pohřbívat," vysvětluje Fernando,
který mě doprovází do školy, kde už na mě čeká Toňo s Anou.
Fernando je lékař, který žije se svou rodinou ve Vigu, ale
jak jen může, vrací se do domů. "Maragati se vracejí,"
slyšela jsem jako už tolikrát v tomto kraji tuto větu. Toňo
s Anou jsou nadšenci, kteří před časem koupili přestavěný
maragatský dům a s velkým úsilím se ho snaží uvést do původního
stavu. Na příslušných institucích předložili projekt jakési
"ekologicko-kulturní maragatské školy", jejímž cílem
je udržovat a obnovovat místní tradice, dostali zelenou a
nepatrnou finanční dotaci. Dnes už dům s charakteristickým
obloukovým vjezdem a vraty, tak velkými, aby jimi mohl projet
koňský povoz, slouží svému účelu a o jednotlivé kurzy je zájem.
Vcházíme dovnitř na čtvercový dvůr, který byl centrem rodinného
života. Ložnice jsou v patře, dole je kuchyně, ohromná spíž
a další prostory, které kdysi sloužily k ukládání zásob a
zboží. Je tu dokonce i malá zahrada. Připadáte si za těmi
tlustými zdmi jako v pevnosti.
 "Rodiny
povozníků si žily samy pro sebe, s chudšími sousedy se příliš
nestýkaly. Nebyl to však život nijak jednoduchý. Muži byli
neustále na cestách a ženy si nikdy nemohly být jisté, zda
se jim vůbec vrátí domů. Cesty byly totiž nebezpečné a o Maragatech
bylo známo, že raději přijdou o život, než aby přišli o svěřený
náklad. Však si je taky najímali králové a vysocí církevní
hodnostáři. Mnoho z nich na cestách o život přišlo a do hrobu
si většinou odnášeli i tajemství o svém bohatsví. O jejich
úkrytech mnohdy nevěděla ani vlastní rodina a ještě před pár
lety se občas proslechlo, že se při rekonstrukci maragatského
domu našel poklad. Docela by se nám taková finanční injekce
hodila," fantazíruje Ana rozhlížejíc se po tlustých zdech.
Podobných domů je v této části Maragateríe jen pár.  Maragati
zabývající se povoznictvím se totiž rekrutovali většinou z
vesnic, které byly na přímé cestě z Galicie do Madridu. Jeden
z nejkrásnějších domů či spíše palác však objevíte hned ve
vedlejší vesnici - v Santiago Millas. Patřil Maragatu Corderovi,
který proslul nejen svým nesmírným bohatstvím, ale i tím,
že ani při svém působení u královského dvora se nevzdal typického
maragatského oblečení. Také se o něm traduje, že nechal vydláždit
dvůr ve svém domě zlaťáky, ovšem nastojato, aby si královna
Isabela II. při odpočinku v jeho domě cestou do La Coruni
nešlapala po svém vlastním portrétu. Dům Maragata Cordera
sice není přístupný veřejnosti, ale za návštěvu v této vesnici
stojí Muzeum povoznictví (Museo de la Arriería), věnované
historii povolání, které tento kraj nejvíce zviditelnilo.
Text a foto: Miluše Válková
|
