Všeobecné
informace

Geografie

Hospodářství

Historie

Umění

Gastronomie

Slavnosti

Muzea

Regiony

Literatura

Slovníček

Cestovní kanceláře
a agentury

REPORTÁŽ

Ostrov pro pány i kmány

Slunce, sex, alkohol, výškové hotely, lehátka a slunečníky... tak nějak je asi mnohým člověkem vnímána Mallorca, největší z Baleárských ostrovů. Obtěžkáni předsudky více než penězi, s představou čehosi, co bychom směle mohli nazvat "germánským grilem", ale s odhodláním těch, co se už trochu vyznají, jsme se vydali ověřit skutkovou podstatu této pomluvy. Doufali jsme, že za rohem najdeme jinou Mallorku, prostou přeplněných "rezervací ručníků". Krajinu, kde se snoubí velkolepost s intimitou přírody v bludišti stezek, rozeklaných štítů a omamně vonících stromů. Zemi, jejíž historické kořeny jsou tak hluboko jako voda na dně strmých roklí. Chtěli jsme objevit ostrov pro milovníky klidu a individualisty.

Vlídné Středomoří

V roce 1867 přijel na ostrov arcivévoda Ludwig Salvator Habsburk-Lothringen a Bourbon. Byl to výstřední chlapík, člen rodiny, která tehdy panovala v Rakousko-Uhersku a neúnavný cestovatel. Mallorca a speciálně pohoří Tramuntana mu učarovala natolik, že zde začal skupovat pozemky a nakonec tu nalezl vytoužený klid. Našel zemi, kde chtěl opravdu žít. Byl to mimořádný muž a vizionář, který nemalou měrou přispěl k tomu, že se toto území postupem času stalo kulturně-přírodním dědictvím země.

Pokud bychom měli odpovědět na otázku, jaká Mallorca je, pak vlídná bude to správné slovo. I když jsme zažili i dramatické okamžiky, celkový dojem v nás zanechal jednoduše pohodu. Mimo období letní horečky, je zde klima pro turistiku ideální, vlídně subtropické. La Luminosa nebo-li osvícený jednoduše znamená 300 dnů slunečního svitu ročně. Ačkoliv se měrka teploměru přes den vysoukala ke třicítce, v horách se v nejnižších partiích už proháněl svěží vánek Vlídně působí i krajina, která se tu "na pětníku" předvádí jak při námluvách a jako by užívala přechodový filtr. A odmyslíme-li si přeplněné pláže rušných letovisek, kterých v globálu na ostrově zase tolik není, nepotkáte tu člověka, který by se neusmíval s vlídným pokývnutím hlavy přejíc pěkný den. Vlní se krajina, koruny borovic, moře i lány obilí, všechno tu tak nějak hezky plyne, že jeden zapomene, odkud přijel, a nechá se ukolébat k poctivému vnímání a pomalejším pohybům, o sledování času ani nemluvě. Největším překvapením pak pro našince jistě bude i to, že tu může strávit dovolenou vlídnou i k peněžence, aniž by se musel o cokoliv podstatného ošidit.

Cestování po ostrově není složité. Auto z půjčovny a náklady na palivo vyjdou zhruba stejně jako u nás. Hustá síť autobusových linek je natažena téměř ke všem významným výchozím i koncovým bodům turistických tras. Jedinečnou je pak železnice z Palmy do Sólleru v centrální Tramuntaně, tzv. Pomerančový expres, který sice s rychlostí expresu nemá nic společného, zato si za malý peníz užijete nostalgickou atmosféru starých časů začátku minulého století.

Malé velké hory

Grandiózní hřbet pohoří Serra de Tramuntana se táhne po celé téměř devadesátikilometrové délce západního pobřeží ostrova jako pozůstatek kdysi více než 2000 metrů vysokého vrásového pohoří. Uhlíři, vápeníci a pastevci tu zanechali spleť stezek, které se proměnily v desítky horských tras směřujících k vrcholům, lemujících pobřeží či provázejících po vyhlídkových okružních trasách.

Pozorujeme-li Tramuntanu z centrální roviny, působí opravdu impozantně. Uvnitř jejích skal pak musíme uznat, že jsou to hory, jak se patří, se vším, co je vlastní jejich náladám. Ač jsou výškou neveliké (nejvyšší vrchol Puig Mayor má "jen" 1443 m n. m.), mají z velké míry vysokohorský charakter. Mýlil by se však ten, kdo by je považoval za fádní. Návětrné severozápadní svahy skrápěné vodou nasáklými mraky přicházejícími od moře jsou porostlé bujnou vegetací halabských borovic a cesmínovitých dubů, prošpikované vonnou makchií a bylinami. Divoce formované pobřežní útesy malé zátoce sem tam dovolí vytvořit romantickou pláž. Obdobně dramaticky působí bizarní skalní formace na náhorních plošinách, z nichž se během chvíle přehoupneme do závětří horského masivu, kde leží dvě úrodné nížiny - Andratxská a Soóllerská zahrada. Tady dozrávají pomeranče a kvetou mandloně v době, kdy na téměř čtyřiceti tisícových skalnatých vrcholech Tramuntany leží ještě sníh.

V ostrém protikladu k pohoří na západě je východní část ostrova. Podstatně nižší pohoří Serra de Llevant - nejvyšší vrchol Puig de Morci (561 m) - připomíná sametový koberec a prosté stromů slibuje úžasné výhledy do centrální roviny s větrnými mlýny, roztroušenými finkami (zemědělské usedlosti) i do desítek malebných rozlehlých i fjordovitých zátok. Jak drsné klima tu panuje, hlavně v zimě, dokládají jen větrem ostře seříznuté jalovce na mysech. Právě zde na východě najdeme pozůstatky nejstaršího osídlení ostrova a nejpozoruhodnější lokality baleárské megalitické kultury, které jsou zajímavým zpestřením jinak poměrně jednotvárných východních hor.

Když uvážíme, že tato neobyčejná pestrost krajiny je soustředěna na tak malé ploše a tak blízko pevnině, je s podivem, že tu nepotkáváme barevně se kroutící hady s bágly na zádech. Ba co víc, po většinu dne jsme jen sami s až neuvěřitelnou panenskostí doplněnou malebností horských vesniček a klášterů, které přímo svádějí vyčkat na to správné světlo pro spoušť fotoaparátu. I proto v této krajině jistě našli zalíbení umělci mnoha národů i významu.

Stezkou nestezkou

Mnoho horských túr je polo- či celodenní záležitostí, pro nenasytné horaly se však nabízí i vícedenní horské přechody a impozantní hřebenovky, které nejsou pro padavky, s výhledy do dálek i hloubek. Značení se často ztrácí v nepřehledném terénu, stezky jsou zarostlé a vůbec mnohé svědčí o tom, že sem noha pravověrného horala často nešlápne. Jsme z té divokosti nadšeni i přesto, že se kolikrát musíme daleko vracet, že bloudíme v ranní mlze a bivakujeme pod hvězdami, k čemuž je tu spousta krásných placů. Přece se nepotáhneme se stanem, když tu prší jen v prosinci a v úterý.

V celém pohoří Tramuntana je jen jedna fungující horská chata Tossals Verds (540 m), celoročně otevřená, třicet lůžek. Dá se tu levně najíst i přenocovat. Jinak lze pod střechou přenocovat v klášterech jak na západě, tak na východě, což je na Mallorce nejlevnější (kolem 20 eur) a poměrně zajímavé, obzvláště slouží-li klášter stále svému původnímu účelu. Jediným, ale zato zásadním problémem je nedostatek pitné vody v horách. Člověk musí mít dobře spočítáno, na jak dlouho vyráží, protože možnost doplnění je mizivá, obzvláště pak v letních měsících.

První pobřežní

Mírné klima nás pohladilo svojí vlídnou rukou a během slabé půl hodinky jsme půjčeným vozem venku z megalomanské výstavby letovisek kolem Palmy de Mallorca, jediného opravdového města na ostrově. Jeho historické skvosty by jistě leckoho nadchly, my však nemáme času nazbyt, během deseti dnů chceme prozkoumat ostrov křížem krážem.

Silnice se klikatí v mnoha zatáčkách po jižních výběžcích Tramuntany a brzy se téměř hrozivě zvedne z moře temná skalní masa pirátského ostrova Sa Gragonera. Vzpomínkou na piráty je i Torre de ses Animes, jedna z 85 strážních věží z 16. století, která je dnes krásnou vyhlídkou na západní pobřeží, a jedno z nejpoklidnějších městeček kdysi maurského osídlení Banyalbufar, jež se na počátku 13. století těšilo přízni aragonských králů díky vínu z malvazových hroznů. Krajina kolem má kultivovaný zemědělský ráz. Jako většina míst tady na západě zůstala ušetřena masovému turismu, přestože je vhodným východištěm pro túry k mnoha vrcholům.

Pobřežní stezka začíná v řídkém lese věkem zkroucených a větrem zkoušených borovic. Voní tak omamně jako většina středomořských stromů. Houževnatě se drží skal a osamělých balvanů odtržených z okolních až třistametrových skalních stěn. Míjíme starý milíř, ve kterém se kdysi dávno pálilo dřevěné uhlí. Vlevo od cesty spadají strmé útesy zpočátku desítky metrů hluboko k tyrkysovému moři a ze stezky se tak otevírají působivé výhledy

Venkov

Patříte-li k lidem, kteří nemusejí otáčet korunu v ruce, pak se určitě vyplatí strávit pár dní na venkovské farmě, kterým se tu říká finca. Agroturistika je výbornou kombinací klidu, tradice a pohodlí, která umožňuje místním obyvatelům přežít a která se podílí na uchování krásných usedlostí a statků. Největší koncentrace farem je v centrální rovině, ale protože na ostrově je všude blízko, je to v zásadě poloha výhodná.

Každá zemědělská usedlost udržuje tradiční architektonický styl - kamenné domy i hospodářské budovy, podlahy, okna a dveře z nelakovaného dřeva, těžké kovové petlice s náležitou mírou patiny, v oknech domu i stájí stejně jako na dvorech spousta muškátů, to všechno dává usedlosti nenapodobitelné kouzlo zašlých časů. Ráno vás probudí kohout (vůbec nevadí, že místo na plotě sedí na kaktusu), hrknete do sebe škopek čerstvě nadojeného mléka, sbalíte kus sýra a vyrazíte na kopec. Cestou se přecpete pomeranči ze sadu, odpoledne si zaplavete v moři a večer s kocourem v klíně nasloucháte zvuku cikád zírajíc na koláč měsíce a popíjejíc lahodné místní víno. Venkovská idyla, ale přeci jen jiná než ta česká.

Bancaleros

Obraz venkovské krajiny dotvářejí kamenné zídky nebo-li mallorské suché zdi (bancaleros kastilsky, margers katalánsky), často téměř nekonečně dlouhé. Jsou ve vesnicích i mezi poli, vedou přes hory i spadají k moři. Ozářené měkkým slunečním svitem se zbarvují medově a v podvečer jsou vděčným objektem fotografa. Postavit takovou kamennou zeď bez pojiva tak, aby do sebe všechny kameny přesně zapadly a zeď nějakou dobu vydržela, není brnkačka. Na Mallorce byli ale stavitelé zdí mistři, a tak většina těchto valů, jejichž účelem bylo oddělení pozemků a koz, pamatuje ještě piráty.

Text: Dana Jakoubková

Foto: Dana Jakoubková, Armando Dallavalle

Zdroj:

Zpět