|
REPORTÁŽ
Toulky krajem Maestrazgo
Lidé tu nikam nespěchají. Jako by shon, tak příznačný pro
neustále se rozrůstající letoviska na nedalekém pobřeží
Costa Azahar, sem ještě nedorazil. Maestrazgo, jímž prochází hranice
provincií
Castellón (Valencijský region) a Teruel (Aragon), odvozuje
své jméno od velmistrů (maestres) rytířských řádů, kteří měli ve
středověku
tuto oblast pod kontrolou. Zdejší vesničky a městečka
se nechlubí světoznámými architektonickými památkami. Přesto fascinují.
Svým
historickým dědictvím, legendami, drsnou a divokou krajinou,
lidmi, kteří tu žijí...
Na Maestrazgo si musíte udělat čas. Spěch
se k tomuto kraji na východě provincie Teruel jaksi nehodí.
Snad
v každé obci najdete něco, co vás překvapí. Ať už je to
okolní příroda, stavba se zajímavou historií, detail, který
se vám nesmazatelně vryje do paměti, pohostinnost zdejších
lidí.
Iglesuela del Cid
Už její jméno - v překladu Cidův kostelíček
- láká k návštěvě. Říká se, že zde našel útočiště Cid, když
mířil dobýt Valencii. Jméno Cidovo se objevuje i v názvu kaple
Panny Marie (Ermita de Nuestra Señora del Cid) z 16.
- 17. století. Právě u této kaple se měla před léty natáčet
choulostivá
scéna španělského filmu "V náručí zralé ženy", která
pobouřila zdejšího faráře natolik, že natáčení zakázal. Prý
by toto posvátné
místo znesvětila. I když někteří obyvatelé městečka mají panu
faráři toto rozhodnutí dodneška za zlé, k něčemu posloužilo.
Lidé se o něm dozvěděli a začali tu přijíždět zvědaví turisté.
A mají co obdivovat: farní kostel Očišťování Panny Marie (17.
století) a hlavně celou řadu sídel zdobených erby, které napovídají
o šlechtickém původu jeho obyvatel. Zvláštní pozornost si zaslouží
palác pánů Matutano-Daudén (18. století), hned vedle farního
kostela, v němž prý přenocoval neblaze proslulý karlistický
generál Cabrera, zvaný tygr z Maestrazga, proslulý svou nesmírnou
krutostí vůči nepřátelům. Při rekonstrukci paláce byly objeveny
staré fresky a nástěnné koberce. Zůstaly na svém místě i dnes,
kdy palác slouží jako hotel. Z posledního patra, vlastně z
podkroví, kde je příjemná čítárna, se otevírá nádherný výhled
na okolí.
Cantavieja
Leží ve výšce 1312 metrů, na skalnatém pahorku
a se svými 750 obyvateli je považována za hlavní město tohoto
kraje. V době karlistických válek byla sídlem vojsk generála
Cabrery, z jehož domu zůstal jen kamenný portál, který, který
byl použit při stavbě zdejší policejní stanice. Centrem městečka
je loubené náměstí s gotickou radniční budovou zdobenou dvěma
balkóny a kostelem Nanebevzetí Panny Marie (17. - 18. století),
který se svými třemi loděmi a postranními kaplemi dodává
městu na důležitosti. I zde se zachovala četná šlechtická
sídla, jak o tom svědčí erby na jejich průčelí. Své stopy
tu zanechali templáři, kteří se podepsali mimo jiné na gotickém
kostele svatého Michala. Jestliže v obci Cantavieja lze přímo
ve výrobně ochutnat proslulou teruelskou šunku, do nedalekého
Tronchónu si lze zajet na pověstný tronchónský sýr, o němž
se zmiňuje Cervantes ve svém Donu Quijotovi.
Mirambel
 Vesnice obehnaná hradbami je nositelkou
ceny Europa Nostra, kterou udílí Evropská unie za skvěle
odvedenou restaurátorskou práci. Do městečka můžete vstoupit
některou z pěti bran, z nichž nejznámější je Brána jeptišek.
Rázem se ocitnete ve středověku a není těžké si představit
dobu, kdy se v jejich uličkách ještě procházeli rytíři a
vzhlíželi k dámám svého srdce, ukrytým za okenními mřížemi
tak umně vyrobenými, že "chudáci" rytíři mohli jen doufat,
že za nimi někdo je a že nevzhlížejí jen k prázdnému oknu.
První zmínky o Mirambel jsou z 12. století, kdy král Alfons
II. udělil městu právo řídit se vlastními zákony. Toto právo
stvrdil v roce 1234 i velmistr templářského řádu, jemuž Mirambel
patřil. Zde odpočíval také Jaime I. Aragonský před svou rozhodující
bitvou o Morellu, prvním městem na území Valencijského království,
které se mu podařilo dobýt. Procházíte-li se jejími uličkami,
upoutá vás spousta detailů: šlechtické erby, okenní mříže,
okna, balkóny, střechy a stříšky, brány, obranné věže a také
jedna zvláštnost, kterou si uvědomíte, hlavně jste-li fotografy.
Zde v Mirambel na vás odnikud nekoukají žádné kabely, žádné
dráty, jako je tomu v jiných městečkách tohoto kraje. Vše
je zde skryto pod zemí a zdejší obyvatelé jsou na tuto zvláštnost
náležitě pyšní.
Text a foto: Miluše Válková
Zpět
|
