|
 REPORTÁŽ
Los Toros - corrida napínavá i nemilosrdná
Být
v Madridu a nevidět býčí zápasy? To je asi jako navštívit Prahu a
nezajít do sv. Víta. Někdo sice asi namítne, fuj, taková surovost, ale
vězte, že všechno je jinak. Nejedná se o barbarská jatka, ale o
podívanou nadmíru zajímavou a vzrušující, která dokáže rozpálit nejenom
ušlechtilé španělské povahy. Ostatně, Španělé dobře vědí, co v býčích
zápasech hledají a nalézají. A co o los toros - corridě soudí cizinec,
je pro ně konec konců vedlejší...
Za matadory
 Na
historické náměstí Plaza de Santa Ana jsem se dostal snadno a rychle
madridským metrem. S průvodcem v ruce se rozhlížím na stanici
Sol/Sevilla a hledám proslulou pivnici Cervecería Alemana. Tady to
žije! Tmavý lokál osvětlený rozzářenými mužskými tvářemi doslova praská
ve švech. Protlačil jsem se ke starému mahagonovému baru. Všude kolem
jsou zarámované výstřižky dobových novin s reportážemi z býčích zápasů,
fotky z arén i kreslené podobenky toreadorů. Mám štěstí. Ze zdí na mě
spiklenecky mrká Papa Hemingway ze známého portrétu s havanem v ústech.
"Sí, seňore..." čte mi barman myšlenky. "Tohle byla jeho oblíbená
knajpa..." Podnik se prý za posledních sto let vůbec nezměnil. Chodí se
sem především na pivo a výtečné tapas. Dám si to samé. "Tady sedával v
tomhle rohu..." zabodne barman ukazovák do oblak cigaretového kouře,
"tady hostil matadory. Dobré i ty špatné..." uchechtl se sám pro sebe.
A
dodal: "Říká se, že právě tady Hemingway začal sbírat materiál ke
knížce
Fiesta..." Kdo by neznal tu obsáhlou literární reportáž? Ostatně, proto
tady jsem i já. Chtěl jsem to tu vidět ještě dřív, než zajdu na svou
první corridu v životě. "Jestli vás to zajímá, zastavte se na sklenku
sherry naproti v hotelu Reina Victoria," usmívá se hovorný číšník. "Bar
Torero je pořád plný mužů bojujících s býky..." Z pivnice to není
daleko, jen přes náměstí Santa Ana. Právě tady se při svém pobytu ve
městě ubytovávají matadoři. Usedám tedy na barovou stoličku, objednávám
si pití a nemůžu se vynadívat. Všude po stěnách plakáty, fotky a další
památeční předměty, které se vztahují k býčím zápasům. Kraluje jim
trofej mumifikovaných býčích uší, odměna presidenta corridy
legendárnímu Víctoru Zaragozovi. Ten se ve dvacátých letech minulého
století odmítl nechat vynést z arény s roztrženou stehenní tepnou. Ránu
si tiskl dlaní, aby nevykrvácel a býka složil přesně mířenou ranou.
Andaluského ďábla, jak zvíře poté přezdili žurnalisté, přežil o pouhé
dva dny, kdy na následky zranění zemřel v madridské nemocnici.
Fiesta
 Začátek května patří v
Madridu Svátku práce, kdy si lidé svůj první máj, Fiesta del Trabajo,
na rozdíl od nás skutečně užívají. Fiesty jsou neoddělitelnou součástí
života Španělů a účast na místní zábavě je báječným zážitkem i sondou
do srdcí místních lidí. Následuje Fiesta del Dos de Mayo, kdy v srdci
Madridu a v okolí Plaza Dos de Mayo hrají kapely a v ulicích se konají
nejrůznější vystoupení. Patnáctého května vše vrcholí týdenní akcí -
Fiestas de San Isidro - Oslava patrona města. Tento svátek patří k
největším svého druhu ve Španělsku. Vlastně se jedná o nonstop
karnevalovou party: živé kapely, průvody s alegorickými vozy, spousta
divadelních představení a happeningů, to vše v okolí madridského
historického centra, Plaza Mayor. Fiesty předznamenávají počátek sezóny
býčích zápasů. A proto i já mířím k vlakovému nádraží Atocha, jak
jinak, než opět metrem. Pět minut chůze odtud se tyčí impozantní
kruhová stavba amfiteátru, cirku nebo arény či zápasiště,
chcete-li.
Corrida
 Madridská
býčí aréna je po
sevillské nejslavnější v zemi. Odpovídá tomu i zájem
diváků. Aréna pobere 25 000 lidí a většinou je vždy plno. Mimo
klasických pokladen u vstupu je obkroužen ještě prodejními budkami,
které jsou v obležení stánkařů s občerstvením a suvenýry. Historie
býčích zápasů se začala psát v Andalusii v 17. století, první forma
boje muže s býkem se jmenovala rejoneo. Znalci doporučují tento typ
corridy, kdy matadoři jezdí na koni, ta však není tak často. "Jaký
lístek si přejete? Doporučuji lóži za 120 euro.." odhaduje mou kapsu
prodavač. "Uvidíte býkovi přímo do očí!" "Snad něco lacinějšího…" lapl
jsem po dechu. "Za padesát? Ne? Za třicet?" hlas zní zklamáním. "Kolik
stojí nejlacinější?" krátím jeho utrpení. "Pět..." odfrkl nespokojně.
"A
nic nebudete vidět. A budete po celou dobu na sluníčku..." jako by mi
vyhrožoval. Jsou čtyři odpoledne, snad to nebude tak hrozné. I když je
květen, teploty se ale již šplhají k třicítce. K cenám lístků je třeba
říci, že jsou různé. Lepší místa a lepší zápasy jsou samozřejmě dražší.
Já se chystám na místo nejlevnější, jsou to vrchní řady až nahoře.
Odtud má člověk arénu jako na dlani, vidí sice, co se děje, ale bez
detailů. Prvním řadám se říká barreras. Sedadla se také dělí na sol (ty
na slunci), sombra (ve stínu) a sol y sombra (později stíněné). U
vchodu mi trhají lístek a vstupuji dovnitř. Lidé se tlačí u stánků s
občerstvením. Dám si kelímek piva, přijde na tolik, jako mě stála
vstupenka. Pět euro, malé pivo o polovic laciněji. Je tu hukot jako v
úle. Čpavý pach koní, býků i lidského potu kupodivu není nepříjemný.
Muži zde nejsou až tak v přesile, jak jsem se původně domníval, zhruba
polovina diváků jsou ženy. Nechybí ani děti, spousta lidí má košíky s
jídlem. Zápasy trvají i několik hodin. Obvykle se začíná v 17.00, v
poslední době se ale hodně zápasů pořádá později večer, v 18.00 nebo v
19.00. Španělé jsou jak známo temperamentní lidé, hlasitě diskutují,
vyprávějí a překřikují jeden druhého. Gestikulují a rozhazují rukama, o
cenách a sázkách to ale není. Kupodivu, jako u nás na koně se tady
nesází a bookmakeři, oficiální ani černí tu zkrátka a kupodivu nejsou.
Ale nejhlučnější jsou muži, kteří za 2 euro na celý čas corridy půjčují
kožené polštářky. Sedí se totiž přímo na betonových stupních arény,
jeden těsně vedle druhého a leckomu to může po hodince připadat
nepohodlné. Lidé se je ale půjčují i z jiných důvodů. V případě hrubé
nespokojenosti s výkonem toreadora je po něm totiž hážou.
Za zvuků dechovky
 Z nedalekého kostela
se nese odbíjení zvonů, pátá odpolední odstartuje naší corridu. Lavice
jsou naplněny do posledního místa, slunce tluče do diváckých řad, dámy
se ovívají vějíři. Mezi stupni sedadel se až do poslední chvíle
proplétali prodavači pití v bílých sáčcích s ceníkem zboží vytištěným
přímo na zádech, teď do jednoho mizí. Kapela pod prezidentskou lóží
spustí paso doble, lidé tichnou. Do arény vjíždí dva muži na koních v
tradičním oděvu, svižně za nimi pochoduje trojice matadorů, každý z
nich se utká se dvěma býky. Jako jiní vedle mě stočím prsty pravačky do
jakéhosi kukátka, abych lépe viděl. Podívaná je to náramná. Oči mohu
nechat na té přehlídce parády a důstojnosti. Muži mají vzpřímené
postavy, krok baletky a vážné tváře. I přes výrazně nevýhodné skóre
smrti býka proti muži nikdy nikdo z nich neví, zda se vrátí z boje živ
a zdráv. Lidé se roztleskají. Na konci průvodu pochodují cuadrillas -
týmy matadorů, každý je s tím svým sehraný do podoby "jednoho
těla a jedné duše". Jsou to vždy dva jezdci na koních, ozbrojení
oštěpy, říká se jim picadores. Neméně důležitá je trojice
banderilleros. Konec promenády torerů představuje kolečko trojspřežení
mul, které po boji odvlečou mrtvé tělo býka z arény
Boj na život a na smrt
 Zápas začne ihned,
jakmile skončí slavnostní defilé. Arénou projde muž s velkou cedulí,
která oznamuje váhu býka, chov či plemeno. Ten náš první má 330
kilogramů. Za potlesku diváků se ty tři metráky svalů a hrozivých rohů
vřítí do arény. Černý býk je vzhledem ke své váze nečekaně mrštný a
pohyblivý. Ubrat mu na síle a dechu, je úkolem banderillerů s
růžovo-zlatými muletami. Ti vběhli do arény postranními vchody, krytými
krátkou prkennou stěnou. Sama aréna je od diváckých sedel oddělena
uličkou, krytou prkennou ohradou asi metr osmdesát vysokou. Často se
stane, že rozzuřené zvíře ji překoná a honí pak muže uličkou k velkému
povyražení diváků. Je známo, že ti během zápasu vždy fandí více býkovi
nežli matadorům. To ale nic neubírá na faktu, že ti dobří jsou miláčci
lidu, vydělávají velké peníze a jejich sláva si nijak nezadá s hvězdami
showbusinessu. "Olé...olé..." roztleskala se celá aréna. Diváci oceňují
výkony mužů s muletami, kteří býka dráždí a rozpohybovávají. Je to
jakýsi zatím nekrvavý tanec, který využívá skutečnost, že býk především
reaguje na pohyb látky. Ale i tak každou chvíli míjí těla mužů rohy
ostré jako dýky jen o několik centimetrů. Na řadě jsou picadores, kteří
své koně řídí pouze pohyby kolen. Bodají býka oštěpem do šíje a snaží
se zvíře donutit točit hlavou, aby se mu unavily krční svaly. Býk se
brání útokem, při kterém je schopen jezdce i s koněm převrátit. Dnes
jsou valaši chráněni tlustými dekami, takže na rozdíl ještě před půl
stoletím srážku ve zdraví přežívají. Za starých času ale pikadoři
používali vysloužilé herky, kdy žádný z koní zápas nepřežil a končili
hrozným způsobem s rozpáranými břichy, vyhřezlými střevy a zpřelámanými
nohami. Po střetu býka s kopím pikadora je čas na další fázi corridy,
která se nazývá suerte de banderillas. Ta spočívá v zabodnutí tří druhů
barevných holí s roztřepeným koncem do krku býka. To vše se děje za
jediným účelem – oslabit zvíře natolik, aby se mu mohl postavit tváří v
tvář muž s kordem. Ale i banderilleros riskují zasažení rohem a čas od
času je pomalejší z nich rozdupán mnohametrákovým zvířetem. Obdivuhodná
je jejich elegance a taneční kroky, figury, které laik nemůže nikdy
ocenit, neboť jemným finesám tohoto tradičního umění zkrátka nerozumí.
Ale i nezasvěcený divák musí ocenit jejich již na první pohled jasnou
odvahu. Není tedy náhodou, že z dobrých banderilleros se často stávají
matadoři.
Klobouk v aréně
 Blíží se rozhodující
fáze zápasu. Jsem vzrušený a
rozčilený, jako všichni kolem mne. Celá aréna sleduje matadora, který
vstupuje do arény. Mění růžovo-zlatou muletu za rudou. Půvabným krokem
nakráčí před prezidentské lože, kde sedí předsedající corridy, významná
osoba, kterou pozdraví gestem granda. První toreador první corridy
letošní madridské sezóny pak položil svůj klobouk do středu arény -
hold divákům, kterým býka věnuje. Aréna děkuje potleskem a tichne,
blíží se suerte de matar, usmrcení býka. Nebo naopak? Zvíře je značně
unaveno jak z prohánění torera, tak i silným krvácením z ran. Doposud
je to ale velmi nebezpečný tvor. Nejméně tři metráky živé váhy versus
sedmdesát kilo štíhlého matadora. Býk uspořádá několik prudkých výpadů
na dráždidlo, přičemž míjí mužovo tělo o symbolický fous. Pak oba
zkamení. Stojí proti sobě čelem. Matador jakoby očima zvíře
hypnotizoval. I na tu dálku ze svého sedadla vidím, jak pomocí mulety
upoutává býkovu pozornost a připravuje se na poslední střet. Muž je
prohnutý v zádech jako luk a bez pohybu či zachvění svalů vyčkává na
nejvhodnější okamžik. Náhle blesk z čistého nebe. Pohyb je rychlejší
než postřeh nezkušených očí. Kord se noří býkovi mezi lopatky přímo do
srdce. Obr se zachvěje, klesne tiše na přední a pak celým svým mohutným
tělem mlčky padá do písku arény. Arén vybuchuje nadšením, lidé burácí
své "olé" a "čistá rána". Matador se děkuje, čeká ho ocenění z ruky
prezidenta corridy, trofej býčích uší. Obecenstvo mává kapesníky a
chystá se vynést vítěze na ramenou hlavní bránou. Potleskem ocení i
býka, který je odtahován mulami z arény. Ne vždy má ale corrida tak
rychlý spád. Někdy matador nezvládne zabít býka první ranou, leckdy se
musí ukončit život těžce zraněného zvířete dýkou, což už vůbec není
hezký pohled. Zato je torero nemilosrdně publikem vypískán a v
zítřejším vydání všech madridských novin náležitě ztrhán.
Milost pro býka
 Při své první corridě
v životě jsem měl ještě jeden
zážitek. O něm se nikde nepíše, ani nevypráví. Snad ze studu či ze
soucitu s býkem, který nechce bojovat. Andaluské plemeno je speciálně
chovaný druh býků k boji. Svůj krátký život tráví na pastvinách,
prohání jiné býky i pastevce, kteří ho rádi dráždí. Ale čas od času se
stane, že když vběhne do arény, ucítí ostří oštěpů pikadorů a palčivou
bolest od banderillas, zabodnutou v krku, odmítne bojovat. Diváci však
nejsou krvelačné šelmy, jak by se snad někdo mohl domnívat. Nechtějí
vidět pouze krev, chtějí vidět boj. A když býk jinak nedá, zavlají
arénou zelené šátky a lidé žádají pro zvíře, kterému ihned začnou říkat
"kráva", milost. Pokud prezident corridy souhlasí, a v takovémto
případě souhlasí vždycky, dostává býk milost. Zvíře je ale i tak
rozrušeno, běhá arénou v kruzích a odmítá odejít bránou vedoucí ke
svobodě, která mu byla otevřena. Jak ho dostanou ven? zajímalo mě v ten
okamžik nejvíce. I na takovéto momenty je corrida připravena. Nevěřím
vlastním očím. Ozývá se práskání biče a svátečně oblečený pasák vhání
do arény stádo krav. Ty, jako by znaly svůj úkol, býčka obstoupí.
Vezmou ho do svého středu, okamžik počkají, až se zklidní a pak svorně
odchází hlavní bránou za potlesku diváků kamsi na andaluské pastviny.
Cestou k metru si vzpomenu na Karla Čapka, který v této souvislosti
kdysi napsal, že Španělé nejsou ke zvířatům krutí. Corrida je boj
člověka se zvířetem, v podstatě starý jako pravěk. Má všechnu jeho
krásu boje, ale má i jeho bolest. Ostatně, jako mnohokrát náš život
vezdejší...
Text: Ivan Černý
Foto: Josef Kopecký a archív
|
