|
POHLEDNICE
León
 Když
kolem roku 70 si na soutoku řek Bernezgy a Toría vybudovala
římská Legio VII Gemina Pía Felix svůj tábor, aby posílila
pozice Římské říše v této části Hispanie, dala tak základ
pozdějšímu hlavnímu městu jednoho z prvních křesťanských království
na Pyrenejském poloostrově. Své vrcholné období zažívá León
ve středověku. Až do roku 1230, kdy se v osobě Ferdinanda
III. definitivně spojilo kastilské a leónské království, zde
sídlil dvůr. Navíc je na trase proslulé poutní cesty do Santiaga
de Compostela, kam se prý ročně vydávalo z celé Evropy kolem
200 000 poutníků. Tyto historické skutečnosti utvářely podobu
města a jeho duši.
Zápisky středověkých kronikářů praví, že
když už někdo jednou do Leónu vstoupí, musí tu pár dnů zůstat,
i když to původně vůbec neměl v úmyslu. Město ho totiž tak
opečovává a dbá o jeho pohodlí, že se mu odtud vůbec nechce.
Měly jsme úplně stejný pocit. Když jsme se bez velkých problémů
strefily do té správné ulice a před námi se objevilo nádherně
osvětlené bohatě zdobené průčelí Hostalu sv. Marka a poté
vstoupily do historických prostor někdejšího hlavního sídla
řádu rytířů svatého Jakuba, který dnes slouží jako hotel,
věděly jsme, že se nám odtud nebude chtít.
 Ráno
v Mokré čtvrti
Probudily jsme se do nádherného dne a vydaly
se pěšky přímo do srdce staré části města - na náměstí Plaza
del Mercado, jemuž vévodí románský kostel Santa María del
Camino. U barokní kašny uprostřed, s dvěma tlustými andílky
symbolizujícími řeky Torío a Bernesga, končí nebo začíná,
podle toho odkud přicházíte, Mokrá čtvrt. Bývala to první
zastávka středověkých poutníků, kteří tu vždy nalezli místo
na přespání a v četných hospůdkách a barech hasili svou žízeň.
Na tom se nic nezměnilo. I dnes jsou večery a noci v této
lidové čtvrti velmi veselé a ráno je tu mrtvo, čímž však "Mokrá
čtvrt" neztrácí na svém půvabu. Spletí úzkých a různě
zakroucených uliček, jejichž názvy připomínají řemesla, která
se tu kdysi provozovala, či historické události i legendy,
s nimiž jsou spojeny, se proplétáme k náměstí, které snad
nechybí v žádném španělském městě: Plaza Mayor. Dominuje mu
barokní budova bývalé radnice, které se tu odjakživa říká
"Balkón města", protože k veřejným účelům byl využíván
v podstatě právě jen její balkón. Odtud se obyvatelům Leónu
oznamovaly všechny významné události, byla vyhlašována královská
nařízení, zahajovány býčí zápasy i nejrůznější slavnosti.
Býčí zápasy se už na Plaza Mayor nekonají, ale lidové veselice,
např. na sv. Jana, tu stále mají své místo. Taky se tu konají
trhy, kde jednou týdně nabízejí své produkty zemědělci i řemeslníci
z širokého okolí.
Leónská kráska
 "Abyste
si ji mohli v klidu vychutnat, musíte se nejprve chvíli potulovat
uličkami starého města," dočetla jsem se v průvodci Leónem
o místní katedrále. Když se před námi konečně objevila, musela
jsem dát jeho autorovi za pravdu. Leónská kráska je skutečně
monumentální. Na svět ji pomohli poutníci, kteří do města
přinášeli nejen peníze, ale i zprávy o vznešených francouzských
katedrálách stavěných v novém gotickém slohu. Základní kámen
byl položen v roce 1225 a první mše se v ní sloužila v roce
1288. Chrám byl dokončen v 16. století, i když, jak už to
u takových výjimečných staveb bývá, se zde pracovalo ještě
i mnohem později. Dva její hlavní architekti - Enrique a Guillaume
de Rohan, o nichž se zmiňují historické prameny, se inspirovali
především katedrálami v Remeši a Chartres, a to dokonce do
té míry, že někteří historici umění pokládají leónský chrám
za "nejfrancouzštější katedrálu na světě".
Každé z jejich tří průčelí je skvělou ukázkou
gotického sochařství, i když se na nich značně podepsal zub
času. Pozoruhodným dílem je především centrální část hlavního
portálu na západním průčelí. Své jméno - Portál Bílé madony
- dostal podle jedné z nejkrásnějších figur, kterou gotické
umění ve Španělsku zanechalo a která dala jméno i jeho autorovi
(Mistr Bílé madony). Dnes na nás ze středového sloupku doprovázena
apoštoly na ostění shlíží její kopie (originál je uložen v
jedné z kaplí kolem chrámového závěru), nad ní se pak zvedá
tympanón s tématikou Posledního soudu, se sedící figurou Krista
soudce a anděly nesoucími atributy Utrpení a s figurami Panny
Marie a sv. Jana. Původně byla sochařská výzdoba polychromovaná,
dnes si polychromii částečně zachoval jen severní portál,
který je viditelný jen z ambitu. K neobvyklému motivu kostek
na středovém sloupku tohoto portálu se váže legenda o vášnivém
hráči, který prohrál veškeré své jmění v kostkách, a když
ho kroky přivedly až sem, začal jimi házet po domnělém viníku
za své neštěstí - Panně Marii a do krve ji zranil.
Jestliže zvenčí katedrála na návštěvníka
zapůsobí svou majestátností a propracovanou sochařskou a kamenickou
výzdobou, pak vnitřní trojlodní prostor s četnými kaplemi
ho zahltí především barevností a dekorativností svých vitráží,
zabírajících více než 1700 metrů čtverečních plochy. 31 velkých
oken se zpodobněním svatých, králů a proroků, 74 oken v triforiu
s heraldickými tématy, 10 oken v té nejnižší části s rostlinnými
motivy, tři velké rozety a velké množství oken a okýnek rozmístěných
v kaplích... Tento jedinečný soubor, srovnatelný jen s vitrážemi
katedrály v Chartres, vznikal v době od 13. do 18. století
a v průběhu času se na něm vystřídalo asi 40 mistrů svého
oboru.
Když se trochu vzpamatujeme z té přemíry
světla a barev, zamíříme k chóru, jehož lavice bezesporu patří
k vrcholným řezbářským pracím pozdní gotiky, pod nimiž jsou
podepsáni vlámští mistři. Ani oni se nevyhnuli, jak ostatně
velela tradice, scénám groteskním, či dokonce obscénním v
místech více či méně skrytých oku nechtěného pozorovatele.
Pozdně gotické jsou také dveře do hlavní kaple s oltářem,
jehož spoluautorem je vedle Mistra palanquinoského Nicolás
Francés, první z významných umělců, který se v Leónu natrvalo
usadil, aby pracoval na výzdobě zdejší katedrály. Než zcela
opustíme tyto vznešené prostory, zastavujeme se ještě na chvíli
u gotického náhrobku biskupa Martina, právě toho, který se
zasloužil o tak rychlé vkročení leónské krásky do života.
 Odpočinek
s Gaudím
Ta socha na lavičce musí být Antoni Gaudí.
Sedám si vedle něj a spolu s ním se dívám na dům Botines,
jedné ze dvou staveb geniálního architekta, které vznikly
mimo jeho rodné Katalánsko. Rozlehlá čtvercová budova postavena
v neogotickém stylu je v rozích zakončena výraznými špičatými
věžemi. Okna v průčelí připomínají okna triforia katedrály,
jako by tím autor chtěl dát najevo, že si je vědom významu
této velké stavby minulosti pro město. Od zahájení stavebních
prací v roce 1889, které Gaudí sám řídil, se však stále častěji
objevovaly výhrady obyvatel Leónu vůči této stavbě a autor,
unaven a znechucen neustálými spory, ještě nedokončený dům
opustil. Přes tento zdánlivý neúspěch je Gaudího vliv patrný
na dalších budovách ve městě.
S domem Botines sousedí jeden z nejnádhernějších
leónských paláců - Palacio de los Guzmanes. V roce 1559 si
ho dal postavit biskup Quiňones y Guzmán, který svěřil stavbu
své luxusní rezidence významnému španělskému architektovi
- Rodrigu Gilovi de Hontaňón. Tento renesanční dvoupatrový
palác s krytou chodbou, s balkóny a oblouky oken zdobených
mnoha detaily a nádhernými kovářskými pracemi ohromil svým
přepychem dokonce i samotného krále Filipa II. V současné
době zde sídlí nejvyšší správní orgán leónské provincie.
Za leónskými králi
 Nejstarším
leónským kostelem a zároveň i místem posledního odpočinku
leónských králů je královská bazilika sv. Izidora. Byla postavena
v roce 1063 a je nejkomplexnější románskou stavbou ve Španělsku.
V průběhu dalších staletí na ni zanechaly stopy i gotika,
renesance a baroko. Oba portály jižního průčelí jsou čistě
románské. Bránu odpuštění zdobí reliéfy zobrazující Nanebevzetí
Panny Marie, snímání z kříže a tři Marie u prázdného hrobu.
Je však zavřená, takže vstupujeme hlavní branou s tympanonem
vyplněným plastikou beránka a scénou představující obětování
Izáka. Sochy sv. Izidora a sv. Pelaya po stranách a znamení
zvěrokruhu doplněna postavou krále Davida jsou dalšími tématy
tohoto románského portálu. Královský znak a socha biskupa
Izidora ze Sevilly, jehož ostatky byly z obavy před maurskými
dobyvateli v roce 1063 převezeny ze sevillské katedrály právě
do Leónu, se nad tímto portálem objevily až v 18. století.
Největším magnetem baziliky je však královský panteon nacházející
se v nádherném sloupovém sále, který dal vybudovat k tomuto
účelu Ferdinand I. (1. pol. 11. stol.). Klenbu tohoto vznešeného
místa pokrývají od 2. pol. 12. století jedinečné románské
fresky. Kromě nejrůznějších scén z Nového zákona se tu objevují
i motivy rostlinné či kuriózní kalendář představující v obrazech
polní práce v jednotlivých měsících. Pod touto originální
výzdobou jsou umístěny sarkofágy 23 leónských králů a královen,
12 infantů a čtyř hrabat. Nemůže být důstojnější místo posledního
odpočinku těch, kteří psali historii leónského království.
 Hotel
s pětisetletou historií
Když před sebou spatříte bohatou platereskní
výzdobu průčelí hotelu San Marcos a vstoupíte do jeho historických
prostor, brzy pochopíte, proč byla tato budova vyhlášena národní
památkou. Původně stál v těchto místech kostel se špitálem,
který ve 12. století dala postavit na trase svatojakubské
poutní cesty infantka doňa Sancha a který se po založení rytířského
řádu svatého Jakuba stal jeho hlavním sídlem. Začátkem 16.
století však byl klášterní komplex v tak špatném stavu, že
bylo nutné přistoupit k jeho celkové přestavbě. Díky královskému
výnosu z roku 1514, jímž Ferdinand II. Katolický stanovil
na jeho obnovu částku 300 000 maravedí ročně, bylo možné začít
se stavebními pracemi.
Jestliže klášterní chrám ještě nese stopy
gotického slohu, pak hlavní průčelí, na němž se začalo pracovat
v roce 1533 a bylo s přestávkami dokončeno až v roce 1714,
patří k nejreprezentativnějším příkladům španělské renesance.
Mezi četnými dekorativními prvky se objevují svatojakubské
symboly, témata mytologická i motivy z říše rostlin a zvířat
i medailóny osobností z řecké, římské a španělské historie.
Portrét Isabely I. Katolické mezi dvěma představitelkami ženské
krásy - hebrejskou královnou Judith a Římankou Lukrécií, a
portrét Julia Caesara patří v této jedinečné galerii vytesané
v kameni k nejzdařilejším. Centrální část s portálem, jehož
zdobí reliéf zpodobňující svatého Jakuba jako "maurobijce",
se znamením rytířského řádu svatého Jakuba nad hlavním balkónem
a královským znakem nad ním je už barokní. Když opouštíme
noblesní prostory tohoto bývalého kláštera, jen stěží si dokážeme
představit, že ještě v polovině 20. století tu byly jen vojenské
sklady a stáje.
Text a foto Miluše Válková
Zpět
|
