|
REPORTÁŽ
Las
Médulas: Kde Římané dobývali zlato
 Z hlubokých roklin a strží
trčí k obloze zašpičatělé červenohnědé skalnaté útvary nejroztodivnějších
tvarů. Las Médulas, kdysi největší římský zlatý důl na Pyrenejském
poloostrově, najdete v severošpanělské provincií León, jen
pár desítek kilometrů od Ponferrady.
"Nejdříve musíte autobusem do
Carruceda a pak už po svých. Ale třeba budete mít štěstí
a někdo vás
nahoru do Orellánu sveze autem," říká nám sympatická
dívčina z turistické informační kanceláře v Leónu, když jsme
pátrali,
zda má člověk bez auta vůbec nějakou šanci se k Las Médulas
dostat. Recepční v hotelu se na nás díval jako na blázny
a pak kategoricky prohlásil: "Do Carruceda se dostanete,
ale odtamtud je to ještě strašně daleko." Měl pravdu. Bylo.
Bizarní krajina
Cesta z Carruceda k vyhlídce v Orellánu je dlouhá sotva 4 km,
v tom horku nám však cesta připadá nekonečná. Auta šplhající
se úzkou silničkou nahoru víří prach, před nímž se není kam
schovat. Konečně se před námi
objeví první domky s typickými břidlicovými střechami. Orellán
je malá vesnička na úbočí kopce, odkud je nádherný výhled na
okolní hory. Musí
to být Montes Aquilanos a dále za nimi Sierra de Teleno, které
měly pro Římany a těžbu zlata v této oblasti tak velký význam.
Šipka s označením
"Mirador" (Vyhlídka) nás neomylně navede správným směrem. Za
chvíli už vidíme první skalnaté útvary. A najednou se před
námi a vlastně i pod námi
objeví bizarní krajina. Zašpičatělé červenohnědé útvary nejrůznějších
tvarů zvedající se z hlubokých roklin a strží porostlých z
větší části sytě zelenými
divokými kaštanovníky. Je to fascinující pohled, zvlášť když
si uvědomíme, že tuhle krajinu ve skutečnosti vymodeloval člověk.
Římané, zlato a "ruina montium"
 Kdysi
to byla rozlehlá hora, z níž zůstala jen ruina. Ovšem ruina
natolik krásná, že se dostala na seznam památek světového
dědictví UNESCO. Přenesme se ale o dva tisíce let zpět, do
doby, kdy má Římská říše konečně pod kontrolou i severozápadní
část Hispanie. Římané ale odbojným Asturcům příliš nedůvěřovali
a raději tu nechali jednu ze svých legií. Vojsko mělo udržet
klid a pořádek. Navíc se vědělo, že je to oblast bohatá na
zlato, a když se tato hypotéza potvrdila, začíná se s průzkumnými
pracemi a technickou přípravou, na níž se podílejí právě
vojáci. Je asi tak polovina prvního století a v kraji panuje
čilý stavební ruch. Tisíce zdejších obyvatel budují důmyslný
systém kanálů a nádrží, které mají zachytit vodu z tajícího
sněhu a ledu pokrývajícího vrcholy pohoří Sierra de Teleno
a Montes Aquilanos a svést ji k hoře Mons Medullius, jejíž
útroby skrývají zlato. Práce na prudce se svažujících úbočích
a často v těžko přístupných místech nebyla vůbec jednoduchá.
Navíc udržet sklon kolem 0,5 % po celé délce, když některé
kanály byly dlouhé až sto kilometrů, vyžadovalo naprostou
přesnost. Přesnost byla nutná i při přípravě hory-dolu k
akci, kterou Římané nazývali "ruina montium". Když byla část
určena k vytěžení doslova provrtána komíny a chodbami, mohl
konečně nastat onen kýžený okamžik. Propusti se zvedají,
hora se otřásá a ohromný proud vody s sebou bere hroutící
se stropy, propadlé boky, zkrátka vše, co mu stojí v cestě,
a úplně na konci do jakéhosi sběrného dřevěného kanálu vyplivuje
husté bahno, z něhož se získává drahocenný kov. Těžší zlatý
prášek klesal dolů a zachycoval se na chlupatých listech
vřesovce a zvláště lepkavého cistu, jimiž byly tyto kanály
vystlány. Voda s bahnem už zbaveným zlata pak proudila dále
do údolí a končila v lagunách. Pozůstatkem takové velké laguny
je např. jezero Carrucedo. Konečný postup při získávání zlata
byl jednoduchý. Keře se na slunci usušily, zapálily a zůstala
z nich jen zlatá zrnka. Odhaduje se, že za 200 let takového
propírání hory bylo přemístěno na 100 miliónů m3 naplavenin
a vytěženo cca 5000 kilogramů zlata.
Sestup do nitra hory
 Když
jsme se dostatečně nabažili pohledu shůry, pustili jsme se
dolů, dalo by se říct přímo do nitra hory. Stezka klesá dost
prudce, ale jde se ve stínu stromů a říkáme si, že příště
bychom pro cestu nahoru raději zvolili tuto variantu, zvláště
je-li poledne, kdy v otevřené krajině není před sluncem úniku.
Dole na rozcestí se musíme rozhodnout. Do obce vedou dvě
cesty. Do odjezdu autobusu máme dost času, a tak volíme tu
delší, která míří do načervenalých skal. Čím jsme blíže,
tím nám to místo připadá bizarnější. Už nevidíme celek, ale
detaily. Ze všech stran na nás vykukují gigantické skulptury
nejroztodivnějších tvarů, šklebí se díry, které jsou pozůstatkem
dávných štol či chodeb. Připadáme si, jako bychom procházeli
mezi dekoracemi připravenými k natáčení nějaké pohádky. Ještě
dlouho poté, co jsme se vymotali z labyrintu stezek, které
Las Médulas protínají, nás cestou do Carruceda překvapí některý
z těch načervenalých zašpičatělých či uříznutých kuželů,
který jen tak z ničehonic trčí z kaštanovníkové zeleně.
Text a foto: Miluše Válková
Zdroj: Země Světa
Zpět
|
