|
 REPORTÁŽ
Střípky z cesty svatého Jakuba
Stojíme na vrchu Monte do Gozo, který
je už celá staletí svědkem radosti poutníků, jimž se po dlouhé
strastiplné cestě konečně objeví před očima vytoužené věže
katedrály. My však nevidíme nic. Santiago de Compostela se
skrývá v oparu a navíc začíná mžít. Do cíle nám zbývá posledních
pět kilometrů. Když jsme před měsícem v
valles své putování začali, jen těžko
jsme si dokázali představit, co nás na této více než sedmisetkilometrové
trase čeká. Teď už víme, že je to cesta magická a že zvěsti
o ní byly pravdivé.
Když v roce 813 objevil biskup Teodomiro
na místě dnešního Santiaga de Compostela náhrobek s údajnými
ostatky svatého Jakuba Staršího a jeho dvou žáků, nemohl tušit,
že se toto město stane jedním z nejnavštěvovanějších poutních
míst ve středověké Evropě. Objevení hrobu však nemohlo být
načasováno lépe. Středověk byl ve znamení bojů křesťanů proti
muslimům, kteří v 8. století ovládli téměř celý Pyrenejský
poloostrov. A když se pak v Claviju, jak praví legenda, objevil
svatý Jakub na koni, aby křesťanům pomohl v téměř prohrané
bitvě, byla jeho úloha v křesťanském světě jasná. "Těch
lidí, co míří do Santiaga de Compostela je tak ohromné množství,
že jen málokdy je cesta na západ volná," měl snad prohlásit
vyslanec emira Ali Ben Júsufa, jehož do této oblasti přivedly
obchodní zájmy. Po "jakubské cestě", která vedla
z Francie přes Pyreneje údolím Roncesvalles nebo přes Somport,
mířilo do apoštolova města ročně 200 až 500 tisíc poutníků,
kteří přinášeli do kdysi nehostinných oblastí nejen peníze
a s nimi hospodářský rozvoj, ale i nebývalý kulturní rozmach.
Každý ze čtyř španělských regionů (Navarra, La Rioja, Kastilie-León
a Galicie), jimiž tato tradiční tzv. francouzská cesta svatého
Jakuba prochází, má bohatou historii, své vlastní tradice
a zvyky, velmi různorodou krajinu i typickou gastronomii.
Jelikož je to cesta velmi dlouhá, jejíž zpracování by vydalo
na knihu, zastavíme se jen na několika zvlášť zajímavých místech.
.
 Roncesvalles
a Píseň o Rolandovi
Do Roncesvalles jezdí autobus z Pamplony.
Jednou denně a až k večeru. Stihneme se akorát ubytovat, prohlídku
okolí zavrhujeme, protože leje jako z konve, a jdeme na večeři.
Ráno se naštěstí počasí umoudřilo, a tak si vše vynahrazujeme.
Roncesvalles patří k nejvýznamnější zastávce na svatojakubské
cestě. V našich končinách, ale i jinde v Evropě je známé spíše
pod francouzským názvem Roncevaux. Může za to patrně neznámý
autor proslulého francouzského hrdinského eposu "Píseň
o Rolandovi", který díky zradě svého nevlastního otce
přišel se svými věrnými druhy v této pyrenejské soutěsce o
život. "Pro Francouze je to stále ještě posvátné místo
a taky jich sem jezdí nejvíc," dovídáme se od sympatické
průvodkyně při prohlídce kaple sv. Ducha. Příliš se tomu nedivím,
protože podle jedné z teorií jsou Roland a ostatní hrdinové
spolu s mnoha poutníky, kteří vyčerpáním po cestě zemřeli,
v této funerární kapli pohřbeni. Překvapivá je pro mě spíše
teorie, že díky této legendě byla Roncesvalles udělena výjimka
ze zákona o konfiskaci církevního majetku a jeho veřejném
prodeji v roce 1835, protože prý hrozilo nebezpečí, že Francouzi
koupí celé Roncesvalles v dražbě a mohli by chtít jednat i
o posunutí hranic. Ještě dnes jsou tu všechny domy, pole i
louky majetkem církve a těch pár stálých obyvatel tu má vše
pouze v pronájmu.
Kaple svatého Ducha je románská, románský
je i kostelík svatého Jakuba (13. stol.) , který brzy nestačil
ohromnému přílivu poutníků. Ještě v tomtéž století, ale už
v gotickém slohu, tu byl postaven kostel Panny Marie z Roncesvalles
a při něm klášter se špitálem, který i dnes poskytuje poutníkům
ubytování. Kuriozitou chrámového muzea, které skrývá mnohé
cenné exponáty, jsou šachy Karla Velikého, v mauzoleu vás
svou velikostí překvapí hrobka navarrského krále Sancha VII.
Udatného, který svými 225 cm převyšoval přátele i nepřátele.
Kdo ví, zda to tehdy byla výhoda či nevýhoda.
Kopce, lesy, louky, vísky a ... Pamplona
Kopcovitá krajina, louky s pasoucím se dobytkem,
lesnaté úseky, čisté řeky a potoky... Cesta je dobře značená
a příjemně ubíhá. Příjemná jsou i zastavení ve vesničkách,
i když popravdě řečeno příliš neodpočíváme, spíše prověřujeme
svou fyzickou kondici. Před ubytovnou v Zubiri nás dohání
Laura. Je z Milána a jde sama. "Ne, nevadí mi to. Tady
se nikdy necítíte sami, protože víte, že za chvíli někoho
doženete, že někdo dožene vás. Že se neznáte? Nevadí, na této
cestě se lidé poznávají. Potřebujete pomoc? Dostanete ji.
Tak jaképak obavy..." Jdeme společně na večeři. Loučíme
se až další den v Pamploně. Laura ji na rozdíl od nás zná
a nezdrží se tu.
Pamplona je živé moderní město. I když rozmach
správního centra Navarry je spojen se svatým Jakubem, nejoblíbenějším
svatým a zároveň patronem Pamplony je svatý Fermín, na jehož
počest tu každý rok probíhají slavnosti, při nichž jsou hlavními
protagonisty býci. Nás zajímá stará část města, která je stále
ještě obehnána hradbami. Míříme přímo do katedrály Panny Marie.
Za klasicistním průčelím se skrývá gotický trojlodní interiér.
Působí vznešeně, i když poněkud chladně. Obdivujeme především
nádherný alabastrový náhrobek navarrského krále Karla III.
Vznešeného a jeho ženy Leonory Trastamarské. Kuriozitou je
gotická kuchyně. Ve středověku totiž poutníci v chrámu nejen
přespávali, ale dostali tu i najíst. Vcházíme do ambitu. Ti,
kteří tvrdí, že patří k nejkrásnějším svého druhu v Evropě,
nelhali. Na náměstí Plaza del Castillo potkáváme staré známé.
Brazilce Andrého, Argentinku Anu, Antonia z Galicie a Gemu
a Laude z Barcelony. Společně jdeme na oběd a pak se vydáváme
na další cestu. Po chvíli se roztrhneme, každý si volí své
vlastní tempo. Setkáme se zase až večer.
  Den
svatého Jakuba v Estelle
Kdo si myslí, že v červenci ve Španělsku
nemůže pršet, krutě se mýlí. Jako by si chtěl svatý Jakub
ve svůj slavnostní den vyzkoušet, kolik toho vydržíme. Vydrželi
jsme, i když půvaby krajiny nám tentokrát zůstaly utajeny
a do Estelly jsme všichni dorazili mokří a zablácení. V ubytovně
naštěstí zatopili, takže naše svršky velice brzy uschly. Vpodvečer
dokonce vykouklo sluníčko a město tak mohlo předvést své půvaby.
Ještě v 9. století nestál na tomto místě jediný dům. V roce
1090 se navarrský a aragonský král Sancho Ramírez rozhoduje
podpořit osídlení tohoto místa franckými obchodníky, muži
nezávislými na církvi a místní šlechtě. Uděluje jim zvláštní
privilegia, jejichž jediným cílem byla péče o poutníky. Už
ve 12. století se francouzský mnich Aymeric Picaud ve své
Liber Peregrinationis, prvním turistickém průvodci, který
známe a který je součástí Kalixtinského kodexu (dnes je uložen
v archívu katedrály svatého Jakuba v Santiagu de Compostela),
zmiňuje o Estelle jako o místě "bohatém na dobrý chléb,
skvělé víno, maso i ryby a které je zásobeno všemi druhy zboží".
Kulinářské požitky jsme zatím odložili a zamířili do nejstarší
části města na pravém břehu Egy, jemuž vévodí kostel San Pedro
de la Rúa. V jeho vnitřních prostorách, který nese stopy nejrůznějších
slohů, jsme se příliš nezdrželi. Vynahradili jsme si to v
románském ambitu (12. stol.), který sice byl při demolici
hradu na skále nad kostelem zčásti zničen, ale přesto patří
k nejkrásnějším, které se ve Španělsku z románského období
zachovaly. Rostlinné a zvířecí motivy, ale především figurální
plastiky na hlavicích sloupů, zvláště pak scéna znázorňující
vraždění neviňátek, patří k neobyčejným dílům románského sochařství.
Mezi taková se řadí i proslulá hlavice legendárního Rolandova
souboje s muslimským obrem Ferragutem na průčelí paláce navarrských
králů, který stojí hned naproti.
Večer je v kostele San Pedro de la Rúa slavnostní
mše. Pak už nás místní Asociace přátel svatého Jakuba zve
na výborné navarrské klobásky, kterým tu říkají txistorra
a k nimž se podává skvělé víno. Protagonistou už není svatý
Jakub, ale don Feliciano. Je mu skoro devadesát, skvěle hraje
na harmoniku a navíc stál u zrodu místní Asociace přátel cesty
svatého Jakuba, která se tak bezpříkladně stará o ubytovnu
i poutníky. Byl to nezapomenutelný večer.
 Kraj,
který proslavilo víno
"Poutníku! Chceš-li dojít do Santiaga
svěží a plný síly, dej si doušek tohoto skvělého vína a připij
na štěstí." Tento nápis zdobí kuriózní pramen, z jehož
kohoutků prýští víno i voda. Je ještě na území Navarry, v
blízkosti kláštera Irache. Cisterciánští mniši tu v roce 1891
založili vinné sklepy, a aby se alespoň částečně vypořádali
se středověkou tradicí, podle níž žádnému poutníkovi nesměl
být odepřen kousek chleba a sklenice vína, vybudovali tento
pramen. Jako by byl předzvěstí kraje, jehož hranice ještě
týž den překročíme. O nejmenším španělském autonomním regionu
La Rioja se říká, že místní vinaři dokázali více než kdekoliv
jinde dostat do vína chuť, vůni, barvu i ducha svého kraje.
Založení vinic v této oblasti se připisuje Římanům, i když
jsou tací, kteří tvrdí, že se zde víno pilo už mnohem dříve.
Nejstarší dokumenty, které potvrzují význam vinařství v této
oblasti, pocházejí z 10. a 11. století. Není třeba zvlášť
zdůrazňovat, že vinice i lahodný mok nás tu doprovází na každém
kroku.
Z Logroña, hlavního města La Riojy, mi zůstala
v živé paměti především ulice Ruavieja, kterou odjakživa svatojakubská
cesta procházela. Kdysi tu bývalo hodně vinných sklepů, jejichž
majitelé, aby zabránili otřásání sudů s cenným mokem, si dokonce
v roce 1632 vymohli na radnici zákaz vjezdů povozů. V této
ulici je také ubytovna pro poutníky. Má padesát míst ve společných
ložnicích. Je-li plno, mají přednost pěšáci. Přes léto, jako
ostatně ve všech ubytovnách na svatojakubské cestě, tu vypomáhají
hospitaleros, kteří mají na starosti především úklid. Jsou
to většinou dobrovolníci, nejen Španělé, ale i mladí lidé
z jiných zemí, kteří se k této službě včas přihlásili. V šest
ráno příjemnou ubytovnu opouštíme. Vstávat se nám sice nechce
(včerejší debata při víně byla poněkud delší), ale je to nutné,
chceme-li ujít kus cesty. Dokud není horko.
Čert aby se v nich vyznal
Svatí Dominikové jsou ve Španělsku hned tři
a všichni pocházejí ze severní části země. Jeden z nich je
zakladatelem dominikánského řádu, druhý dostal přídomek Siloský,
protože se zasloužil o obnovení kláštera v Silosu nedaleko
Burgosu, který je dnes proslaven mimo jiné svými gregoriánskými
zpěvy, třetí "de la Calzada", doslova od Cesty nebo
také Cestář, je úzce spjat se svatojakubskou cestou. Nejenže
konal zázraky, ale postavil špitál, budoval cestu pro poutníky,
společně se svým žákem Juanem de Ortegou stavěl na svatojakubské
cestě mosty, založil město, které nese jeho jméno. Není divu,
že se stal ve Španělsku patronem veřejných prací.
Santo Domingo de la Calzada má i dnes příchozímu
odjinud co nabídnout. Procházka úzkými uličkami s kamennými
paláci a domy s dřevěnými sloupy, podloubím, půvabnými náměstíčky
a klášterem sv. Františka má něco do sebe. Za návštěvu stojí
především pozdně gotická katedrála s románskými apsidami,
románský je i sarkofág v kryptě s ostatky svatého Dominika.
Pozdravili jsme i kohouta a slepici, kteří přebývají ve výklenku
katedrály a jsou živou připomínkou (opravdu živou) jednoho
z nejproslulejších zázraků sv. Dominika. Podle legendy vrátil
svatý Dominik život nespravedlivě oběšenému mladíkovi a nakonec
oživil i pečené kuře na talíři soudce, který nechtěl tomuto
zázraku uvěřit. Nahlédli jsme také do nádherných historických
prostor bývalého špitálu pro poutníky (12. stol.), dnes státního
hotelu sítě Paradores de España. A nezapomněli samozřejmě
ochutnávat snad nejlepší španělská červená vína, která produkuje
zdejší oblast.
 Odkud
se poutníkům nechtělo
Putování někdejším kastilským a leonským
královstvím je náročné. Většinou jdete po rovině nebo jen
mírně zvlněnou krajinou bez stromů a může se vám stát, že
začnete nenávidět samotné slunce. Naštěstí jsou tu taky kláštery,
kostely, kostelíky a kaple, v nichž se ochladíte, a pak dvě
města, Burgos a León, s velkolepými gotickými katedrálami
a spoustou dalších architektonických skvostů. Kdybych si měla
z těchto dvou měst vybrat jen jedno, zvolím León. Je k cizím
přátelštější a tak nějak lidštější. Ani ve středověku se z
něj poutníkům příliš nechtělo. Mohla prý za to Mokrá čtvrť
se spoustou tak přívětivých lokálů, že tu mnozí zapomínali
na skutečný cíl své cesty. Co je na Leónu nejhezčí? Těžko
říct. Možná je to chvíle, kdy odcházíte z místní hospůdky
tmavými uličkami a najednou se před vámi z temnoty vyloupne
nádherně osvětlená katedrála. Když ráno sedíte v jejím nádherném
gotickém interiéru a první sluneční paprsky pronikající skrze
sedmnáct stovek metrů čtverečních vitráží s nejrůznějšími
biblickými i světskými motivy rozehrávají neskutečnou hru
světel. Nebo když v královské bazilice svatého Isidora stojíte
pod klenbou královského panteonu zcela pokrytého překrásnými
románskými freskami, když v úžasu stojíte před nádhernou platereskní
fasádou kdysi hlavního sídla řádu rytířů svatého Jakuba a
dnes nejluxusnějšího leonského hotelu Hostal de San Marcos,
v němž byly ještě v polovině 20. století stáje a vojenský
sklad. Když nevíte, co dříve, protože zítra už musíte dál...
 Kříž
na hoře Irago a jedna dobrá duše
Leonské hory dají člověku zabrat. Slunce
zalezlo kdoví kam, je zima a prší. Musíme dávat pozor na cestu,
dost to na kamenech klouže. Občas nás dožene a hlavně povzbudí
fyzický zdatnější poutník. Před námi se objevují polorozpadlá
stavení Foncebadonu. Dvě zaparkovaná auta, složený stavební
materiál, cyklista, který se přiřítí odněkud shora a zmizí
v jedné z uliček, nás přesvědčí o tom, že se tu přece jen
život zcela nezastavil. Je tu dokonce i hospoda, bohužel však
otvírají až večer. Konečně před sebou spíše tušíme než vidíme
dřevěný stožár s malým železným křížem na vršku, u jehož paty
se vrší hora kamenů. Jsme ve výšce 1504 m nad mořem. Ten kříž
prý vynesl na vrchol hory Irago některý z poutníků. Říká se,
že kdysi dávno tu stál oltář zasvěcený ochránci pocestných
Merkurovi, jemuž tu každý kolemjdoucí nechával na důkaz díků
oblázek. Na tuto tradici navázali středověcí poutníci a tento
zvyk se dodržuje dodnes. My s sebou žádný kamínek nemáme,
snad někdy příště, slibujeme a po svačině z vlastních zásob
se odhodláváme k další cestě. Přestalo pršet, občas se objeví
i sluníčko. Cesta vede po úbočí, konečně vidíme i do krajiny.
Po nedaleké silničce si to občas zasviští nějaký cyklista,
po prudkém šplhání ke kříži si odpočinek při sjezdu opravdu
zaslouží.
  Zdálky
je slyšet zvonění a za chvíli je na dohled Manjarín. V této
opuštěné vesničce jsou asi dvě obydlené chalupy, z nichž jedna
slouží jako útočiště pro poutníky. Velmi jednoduché a velmi
svérázné. Velmi svérázný je i Tomás. Patří k novodobým templářům,
který opustil před časem zaměstnání v Madridu, rodinu a přátelé,
aby zde v Leonských horách vybudoval toto bizarní přístřeší,
kde poskytuje poutníkům pomoc v nouzi. My sice v nouzi nejsme,
ale dobrým kafem nepohrdneme. Taky se z dřevěných ukazatelů
dovídáme, že třeba do Santiaga to odtud máme 222 km, do Jeruzaléma
5000 km, na Machu Picchu 9 453 km... Nás dnes naštěstí čeká
už jen sedm kilometrů. Dostáváme hlad právě ve chvíli, kdy
se pod námi objeví střechy kouzelné vesničky El Acebo. O místní
hospodu jsou opřena kola a pár batohů. Neváháme a vstupujeme
také. Je tu docela živo, což jen potvrzuje, že se tu lze najíst
dobře a za příznivé ceny. Zůstáváme na noc.
V keltské vesnici
Když se po monotónním úseku z průmyslové
Ponferrady s templářským hradem před námi objeví Villafranca
del Bierzo s celou řadou šlechtických domů a kostelem sv,
Jakuba, jsme už téměř v Galicii. To ovšem ještě netušíme,
že máme před sebou snad nejhorší úsek cesty. Ne že by nás
zničil svou délkou nebo náročností, ale silným provozem, který
je více než nepříjemný. Když jsme konečně z hlavní odbočili,
měli jsme toho plné kecky. V ubytovně ve Vega de Valcarce
měli ještě naštěstí volno.
 Na
náročný výstup do O Cebreira jsme se náležitě připravili,
Využili jsme totiž, a nebyli jsme sami, místní taxislužbu
a nechali si vyvézt batohy nahoru. V poslední vesničce před
výstupem se k nám připojuje Marisa, která s námi už šlape
pěkných pár desítek desítek kilometrů. Občas ji sice ztratíme
z dohledu, ale vždycky se znovu potkáme. Marisa je z Castelldefels
u Barcelony, kde nechala muže a dva syny, protože oni "ono
silné nutkání" vydat se na cestu svatého Jakuba nedostali.
Je spontánní, přátelská a komunikativní a znají ji snad všichni
poutníci. Je vidět, že ji stejně jako my vidí rádi. Povídá
se s ní tak dobře, že si vůbec neuvědomujeme, že vlastně stále
jen stoupáme. Občas se zastavíme, abychom si ještě více vryli
do paměti malebnost kraje.
O Cebreiro patří k nejproslulejším místům
na svatojakubské cestě díky zázraku, který se tu prý stal
někdy ve 14. století. Jednoho dne, kdy venku zuřila strašná
bouře, vstoupil do kostela naprosto vyčerpaný muž a když se
ho mnich sloužící mši zeptal, jak mohl v takovém nečase podstoupit
tak strašnou cestu jen kvůli kousku chleba a troše vína, chléb
se v té chvíli proměnil v maso a víno v krev. Kalich a miska
na hostii, které tento zázrak dodnes připomínají, jsou uschovány
u oltáře v relikviáři, daru Isabely Kastilské a Ferdinanda
Aragonského, kteří se v O Cebreiru při své pouti do Santiaga
de Compostela v roce 1486 zastavili. Galicijci hledají v této
události původ bretaňské legendy o svatém Grálu. Pro poutníky
to bylo odjakživa jedno z nejobtížnějších míst na cestě svatého
Jakuba. První poutnický útulek tu byl zřízen už v roce 836.
Od samého začátku byl pod královskou ochranou a přídomek Královská
má i patronka obce Panna Marie (Santa María la Real).
 Obec
leží v nadmořské výšce 1 293 m. Na parkovišti je jen pár aut,
které nám připomínají, že jsme opravdu v 21. století. Na první
pohled toto místo současnost příliš nepřipomíná. Starobylý
kamenný kostelík z 9. století, hřbitůvek, robustní kamenné
domy, ale i prostší oválné chalupy s doškovými střechami "pallozas",
které jsou památkově chráněné. Jedna z nich slouží jako muzeum.
Je tu několik hospod, které se díky poutníkům a turistům docela
slušně uživí. V jedné z nich obědváme. Líbí se nám tu, a protože
nikam nespěcháme, rozhodneme se zůstat přes noc. Večeříme
na vršku nad vesnicí. Chléb, olivy, lahodný ovčí sýr, k němu
vynikající kdoulovou marmeládu a skvělé víno jsme zakoupili
v místním krámku. Za chvíli zapadne slunce a překrásná horská
scenérie se skryje ve tmě. Krajem se nese tklivá dudácká melodie
a člověka se tu zmocní zvláštní pocit. Klid v duši se mu říká.
Na návštěvě u benediktinů
Ke klášteru Samos jsme dorazili v neděli
ráno. Bylo ještě zavřeno a nic nenasvědčovalo tomu, že jeden
z nejstarších klášterů na Pyrenejském poloostrově, který byl
založen v roce 759, ale jehož počátky prý sahají do 6. století,
toho dne otevře své brány. Nenápadná cedule u bočního vchodu
oznamovala, že se tak stane kolem jedné. Když jsme se po procházce
bývalým benediktinským klášterním panstvím vrátili zpět, zrovna
končila mše. Spolu s dalšími návštěvníky jsme vstoupili dovnitř.
Mohutný otec Agustín prodával vstupenky a s úsměvem nabízel
nejrůznější "turistické" zboží. "Máte známky?"
"Ne, známky nemáme, ale máme vynikající sušenky,"
dodal bezelstně a paní si vzala hned dvě krabice, jako by
nikdy nic jiného nechtěla. Když viděl, že si většina turistů
něco koupila a že už nic dalšího neudá, předal nás hubenému
a rtuťovitému mnichovi, jemuž by člověk neunikl, i kdyby se
o to sebevíc snažil. Drobný mužíček se představil jako otec
Fructuoso a divadlo jednoho herce začalo. Tak by se totiž
dala popsat prohlídka kláštera v jeho podání. Musím přiznat,
že jsem se po celou dobu snažila rtuťovitého mnicha vyfotit,
ale marně. Připadala jsem si jako střelec, jemuž jeho oběť
neustále uniká. A když se už už zdálo, že alespoň při loučení
se to podaří, ztratil se jako pára nad hrncem. Historii kláštera
však podal brilantně a naprosto přesvědčivě. Jako herec, který
dostal svou životní roli, který dokázal poučit i pobavit.
Rozloučily jsme se s otcem Agustínem. "Z Prahy tu myslím
ještě nikdo nebyl. Mohly byste mi poslat nějaké známky? Ty
použité, s razítkem. Já totiž známky sbírám."
Santiago de Compostela na dosah
Drobně mží. Stojíme na vrchu Monte do Gozo,
odkud je prý za jasných dnů vidět město Apoštolovo. Měli bychom
mít radost, ale spíše se nás zmocňuje smutek. Do Santiaga
se těšíme a zároveň netěšíme. Uvědomujeme si, že naše putování
je u konce. Už se nedivíme, proč se tolik lidí vydává na tuto
cestu znovu. Je totiž opravdu magická.
Text a foto: Miluše Válková
Zpět
|
Informace
pro poutníky