Titulní strana

Menu

Všeobecné
informace

Geografie

Hospodářství

Historie

Umění

Gastronomie

Slavnosti

Muzea

Regiony

Literatura

Slovníček

Cestovní kanceláře
a agentury




E-mail

Počasí

Fotogalerie

Archív článků

Archív receptů

Speciály


Na hranici Kastilie-León - GalicieREPORTÁŽ

Střípky z cesty svatého Jakuba

Stojíme na vrchu Monte do Gozo, který je už celá staletí svědkem radosti poutníků, jimž se po dlouhé strastiplné cestě konečně objeví před očima vytoužené věže katedrály. My však nevidíme nic. Santiago de Compostela se skrývá v oparu a navíc začíná mžít. Do cíle nám zbývá posledních pět kilometrů. Když jsme před měsícem v

valles své putování začali, jen těžko jsme si dokázali představit, co nás na této více než sedmisetkilometrové trase čeká. Teď už víme, že je to cesta magická a že zvěsti o ní byly pravdivé.

 

Když v roce 813 objevil biskup Teodomiro na místě dnešního Santiaga de Compostela náhrobek s údajnými ostatky svatého Jakuba Staršího a jeho dvou žáků, nemohl tušit, že se toto město stane jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst ve středověké Evropě. Objevení hrobu však nemohlo být načasováno lépe. Středověk byl ve znamení bojů křesťanů proti muslimům, kteří v 8. století ovládli téměř celý Pyrenejský poloostrov. A když se pak v Claviju, jak praví legenda, objevil svatý Jakub na koni, aby křesťanům pomohl v téměř prohrané bitvě, byla jeho úloha v křesťanském světě jasná. "Těch lidí, co míří do Santiaga de Compostela je tak ohromné množství, že jen málokdy je cesta na západ volná," měl snad prohlásit vyslanec emira Ali Ben Júsufa, jehož do této oblasti přivedly obchodní zájmy. Po "jakubské cestě", která vedla z Francie přes Pyreneje údolím Roncesvalles nebo přes Somport, mířilo do apoštolova města ročně 200 až 500 tisíc poutníků, kteří přinášeli do kdysi nehostinných oblastí nejen peníze a s nimi hospodářský rozvoj, ale i nebývalý kulturní rozmach. Každý ze čtyř španělských regionů (Navarra, La Rioja, Kastilie-León a Galicie), jimiž tato tradiční tzv. francouzská cesta svatého Jakuba prochází, má bohatou historii, své vlastní tradice a zvyky, velmi různorodou krajinu i typickou gastronomii. Jelikož je to cesta velmi dlouhá, jejíž zpracování by vydalo na knihu, zastavíme se jen na několika zvlášť zajímavých místech. .

Roncesvalles (Navarra)Roncesvalles a Píseň o Rolandovi

Do Roncesvalles jezdí autobus z Pamplony. Jednou denně a až k večeru. Stihneme se akorát ubytovat, prohlídku okolí zavrhujeme, protože leje jako z konve, a jdeme na večeři. Ráno se naštěstí počasí umoudřilo, a tak si vše vynahrazujeme. Roncesvalles patří k nejvýznamnější zastávce na svatojakubské cestě. V našich končinách, ale i jinde v Evropě je známé spíše pod francouzským názvem Roncevaux. Může za to patrně neznámý autor proslulého francouzského hrdinského eposu "Píseň o Rolandovi", který díky zradě svého nevlastního otce přišel se svými věrnými druhy v této pyrenejské soutěsce o život. "Pro Francouze je to stále ještě posvátné místo a taky jich sem jezdí nejvíc," dovídáme se od sympatické průvodkyně při prohlídce kaple sv. Ducha. Příliš se tomu nedivím, protože podle jedné z teorií jsou Roland a ostatní hrdinové spolu s mnoha poutníky, kteří vyčerpáním po cestě zemřeli, v této funerární kapli pohřbeni. Překvapivá je pro mě spíše teorie, že díky této legendě byla Roncesvalles udělena výjimka ze zákona o konfiskaci církevního majetku a jeho veřejném prodeji v roce 1835, protože prý hrozilo nebezpečí, že Francouzi koupí celé Roncesvalles v dražbě a mohli by chtít jednat i o posunutí hranic. Ještě dnes jsou tu všechny domy, pole i louky majetkem církve a těch pár stálých obyvatel tu má vše pouze v pronájmu.

Kaple svatého Ducha je románská, románský je i kostelík svatého Jakuba (13. stol.) , který brzy nestačil ohromnému přílivu poutníků. Ještě v tomtéž století, ale už v gotickém slohu, tu byl postaven kostel Panny Marie z Roncesvalles a při něm klášter se špitálem, který i dnes poskytuje poutníkům ubytování. Kuriozitou chrámového muzea, které skrývá mnohé cenné exponáty, jsou šachy Karla Velikého, v mauzoleu vás svou velikostí překvapí hrobka navarrského krále Sancha VII. Udatného, který svými 225 cm převyšoval přátele i nepřátele. Kdo ví, zda to tehdy byla výhoda či nevýhoda.

Kopce, lesy, louky, vísky a ... Pamplona

Kopcovitá krajina, louky s pasoucím se dobytkem, lesnaté úseky, čisté řeky a potoky... Cesta je dobře značená a příjemně ubíhá. Příjemná jsou i zastavení ve vesničkách, i když popravdě řečeno příliš neodpočíváme, spíše prověřujeme svou fyzickou kondici. Před ubytovnou v Zubiri nás dohání Laura. Je z Milána a jde sama. "Ne, nevadí mi to. Tady se nikdy necítíte sami, protože víte, že za chvíli někoho doženete, že někdo dožene vás. Že se neznáte? Nevadí, na této cestě se lidé poznávají. Potřebujete pomoc? Dostanete ji. Tak jaképak obavy..." Jdeme společně na večeři. Loučíme se až další den v Pamploně. Laura ji na rozdíl od nás zná a nezdrží se tu.

Pamplona je živé moderní město. I když rozmach správního centra Navarry je spojen se svatým Jakubem, nejoblíbenějším svatým a zároveň patronem Pamplony je svatý Fermín, na jehož počest tu každý rok probíhají slavnosti, při nichž jsou hlavními protagonisty býci. Nás zajímá stará část města, která je stále ještě obehnána hradbami. Míříme přímo do katedrály Panny Marie. Za klasicistním průčelím se skrývá gotický trojlodní interiér. Působí vznešeně, i když poněkud chladně. Obdivujeme především nádherný alabastrový náhrobek navarrského krále Karla III. Vznešeného a jeho ženy Leonory Trastamarské. Kuriozitou je gotická kuchyně. Ve středověku totiž poutníci v chrámu nejen přespávali, ale dostali tu i najíst. Vcházíme do ambitu. Ti, kteří tvrdí, že patří k nejkrásnějším svého druhu v Evropě, nelhali. Na náměstí Plaza del Castillo potkáváme staré známé. Brazilce Andrého, Argentinku Anu, Antonia z Galicie a Gemu a Laude z Barcelony. Společně jdeme na oběd a pak se vydáváme na další cestu. Po chvíli se roztrhneme, každý si volí své vlastní tempo. Setkáme se zase až večer.

Estella (Navarra)Estella (Navarra)Den svatého Jakuba v Estelle

Kdo si myslí, že v červenci ve Španělsku nemůže pršet, krutě se mýlí. Jako by si chtěl svatý Jakub ve svůj slavnostní den vyzkoušet, kolik toho vydržíme. Vydrželi jsme, i když půvaby krajiny nám tentokrát zůstaly utajeny a do Estelly jsme všichni dorazili mokří a zablácení. V ubytovně naštěstí zatopili, takže naše svršky velice brzy uschly. Vpodvečer dokonce vykouklo sluníčko a město tak mohlo předvést své půvaby. Ještě v 9. století nestál na tomto místě jediný dům. V roce 1090 se navarrský a aragonský král Sancho Ramírez rozhoduje podpořit osídlení tohoto místa franckými obchodníky, muži nezávislými na církvi a místní šlechtě. Uděluje jim zvláštní privilegia, jejichž jediným cílem byla péče o poutníky. Už ve 12. století se francouzský mnich Aymeric Picaud ve své Liber Peregrinationis, prvním turistickém průvodci, který známe a který je součástí Kalixtinského kodexu (dnes je uložen v archívu katedrály svatého Jakuba v Santiagu de Compostela), zmiňuje o Estelle jako o místě "bohatém na dobrý chléb, skvělé víno, maso i ryby a které je zásobeno všemi druhy zboží". Kulinářské požitky jsme zatím odložili a zamířili do nejstarší části města na pravém břehu Egy, jemuž vévodí kostel San Pedro de la Rúa. V jeho vnitřních prostorách, který nese stopy nejrůznějších slohů, jsme se příliš nezdrželi. Vynahradili jsme si to v románském ambitu (12. stol.), který sice byl při demolici hradu na skále nad kostelem zčásti zničen, ale přesto patří k nejkrásnějším, které se ve Španělsku z románského období zachovaly. Rostlinné a zvířecí motivy, ale především figurální plastiky na hlavicích sloupů, zvláště pak scéna znázorňující vraždění neviňátek, patří k neobyčejným dílům románského sochařství. Mezi taková se řadí i proslulá hlavice legendárního Rolandova souboje s muslimským obrem Ferragutem na průčelí paláce navarrských králů, který stojí hned naproti.

Večer je v kostele San Pedro de la Rúa slavnostní mše. Pak už nás místní Asociace přátel svatého Jakuba zve na výborné navarrské klobásky, kterým tu říkají txistorra a k nimž se podává skvělé víno. Protagonistou už není svatý Jakub, ale don Feliciano. Je mu skoro devadesát, skvěle hraje na harmoniku a navíc stál u zrodu místní Asociace přátel cesty svatého Jakuba, která se tak bezpříkladně stará o ubytovnu i poutníky. Byl to nezapomenutelný večer.

Klášter Irache (Navarra)Kraj, který proslavilo víno

"Poutníku! Chceš-li dojít do Santiaga svěží a plný síly, dej si doušek tohoto skvělého vína a připij na štěstí." Tento nápis zdobí kuriózní pramen, z jehož kohoutků prýští víno i voda. Je ještě na území Navarry, v blízkosti kláštera Irache. Cisterciánští mniši tu v roce 1891 založili vinné sklepy, a aby se alespoň částečně vypořádali se středověkou tradicí, podle níž žádnému poutníkovi nesměl být odepřen kousek chleba a sklenice vína, vybudovali tento pramen. Jako by byl předzvěstí kraje, jehož hranice ještě týž den překročíme. O nejmenším španělském autonomním regionu La Rioja se říká, že místní vinaři dokázali více než kdekoliv jinde dostat do vína chuť, vůni, barvu i ducha svého kraje. Založení vinic v této oblasti se připisuje Římanům, i když jsou tací, kteří tvrdí, že se zde víno pilo už mnohem dříve. Nejstarší dokumenty, které potvrzují význam vinařství v této oblasti, pocházejí z 10. a 11. století. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že vinice i lahodný mok nás tu doprovází na každém kroku.

Z Logroña, hlavního města La Riojy, mi zůstala v živé paměti především ulice Ruavieja, kterou odjakživa svatojakubská cesta procházela. Kdysi tu bývalo hodně vinných sklepů, jejichž majitelé, aby zabránili otřásání sudů s cenným mokem, si dokonce v roce 1632 vymohli na radnici zákaz vjezdů povozů. V této ulici je také ubytovna pro poutníky. Má padesát míst ve společných ložnicích. Je-li plno, mají přednost pěšáci. Přes léto, jako ostatně ve všech ubytovnách na svatojakubské cestě, tu vypomáhají hospitaleros, kteří mají na starosti především úklid. Jsou to většinou dobrovolníci, nejen Španělé, ale i mladí lidé z jiných zemí, kteří se k této službě včas přihlásili. V šest ráno příjemnou ubytovnu opouštíme. Vstávat se nám sice nechce (včerejší debata při víně byla poněkud delší), ale je to nutné, chceme-li ujít kus cesty. Dokud není horko.

Čert aby se v nich vyznal

Svatí Dominikové jsou ve Španělsku hned tři a všichni pocházejí ze severní části země. Jeden z nich je zakladatelem dominikánského řádu, druhý dostal přídomek Siloský, protože se zasloužil o obnovení kláštera v Silosu nedaleko Burgosu, který je dnes proslaven mimo jiné svými gregoriánskými zpěvy, třetí "de la Calzada", doslova od Cesty nebo také Cestář, je úzce spjat se svatojakubskou cestou. Nejenže konal zázraky, ale postavil špitál, budoval cestu pro poutníky, společně se svým žákem Juanem de Ortegou stavěl na svatojakubské cestě mosty, založil město, které nese jeho jméno. Není divu, že se stal ve Španělsku patronem veřejných prací.

Santo Domingo de la Calzada má i dnes příchozímu odjinud co nabídnout. Procházka úzkými uličkami s kamennými paláci a domy s dřevěnými sloupy, podloubím, půvabnými náměstíčky a klášterem sv. Františka má něco do sebe. Za návštěvu stojí především pozdně gotická katedrála s románskými apsidami, románský je i sarkofág v kryptě s ostatky svatého Dominika. Pozdravili jsme i kohouta a slepici, kteří přebývají ve výklenku katedrály a jsou živou připomínkou (opravdu živou) jednoho z nejproslulejších zázraků sv. Dominika. Podle legendy vrátil svatý Dominik život nespravedlivě oběšenému mladíkovi a nakonec oživil i pečené kuře na talíři soudce, který nechtěl tomuto zázraku uvěřit. Nahlédli jsme také do nádherných historických prostor bývalého špitálu pro poutníky (12. stol.), dnes státního hotelu sítě Paradores de España. A nezapomněli samozřejmě ochutnávat snad nejlepší španělská červená vína, která produkuje zdejší oblast.

Katedrála, Burgos (Kastilie-León)Odkud se poutníkům nechtělo

Putování někdejším kastilským a leonským královstvím je náročné. Většinou jdete po rovině nebo jen mírně zvlněnou krajinou bez stromů a může se vám stát, že začnete nenávidět samotné slunce. Naštěstí jsou tu taky kláštery, kostely, kostelíky a kaple, v nichž se ochladíte, a pak dvě města, Burgos a León, s velkolepými gotickými katedrálami a spoustou dalších architektonických skvostů. Kdybych si měla z těchto dvou měst vybrat jen jedno, zvolím León. Je k cizím přátelštější a tak nějak lidštější. Ani ve středověku se z něj poutníkům příliš nechtělo. Mohla prý za to Mokrá čtvrť se spoustou tak přívětivých lokálů, že tu mnozí zapomínali na skutečný cíl své cesty. Co je na Leónu nejhezčí? Těžko říct. Možná je to chvíle, kdy odcházíte z místní hospůdky tmavými uličkami a najednou se před vámi z temnoty vyloupne nádherně osvětlená katedrála. Když ráno sedíte v jejím nádherném gotickém interiéru a první sluneční paprsky pronikající skrze sedmnáct stovek metrů čtverečních vitráží s nejrůznějšími biblickými i světskými motivy rozehrávají neskutečnou hru světel. Nebo když v královské bazilice svatého Isidora stojíte pod klenbou královského panteonu zcela pokrytého překrásnými románskými freskami, když v úžasu stojíte před nádhernou platereskní fasádou kdysi hlavního sídla řádu rytířů svatého Jakuba a dnes nejluxusnějšího leonského hotelu Hostal de San Marcos, v němž byly ještě v polovině 20. století stáje a vojenský sklad. Když nevíte, co dříve, protože zítra už musíte dál...

Manjarín (Kastilie-León)Kříž na hoře Irago a jedna dobrá duše

Leonské hory dají člověku zabrat. Slunce zalezlo kdoví kam, je zima a prší. Musíme dávat pozor na cestu, dost to na kamenech klouže. Občas nás dožene a hlavně povzbudí fyzický zdatnější poutník. Před námi se objevují polorozpadlá stavení Foncebadonu. Dvě zaparkovaná auta, složený stavební materiál, cyklista, který se přiřítí odněkud shora a zmizí v jedné z uliček, nás přesvědčí o tom, že se tu přece jen život zcela nezastavil. Je tu dokonce i hospoda, bohužel však otvírají až večer. Konečně před sebou spíše tušíme než vidíme dřevěný stožár s malým železným křížem na vršku, u jehož paty se vrší hora kamenů. Jsme ve výšce 1504 m nad mořem. Ten kříž prý vynesl na vrchol hory Irago některý z poutníků. Říká se, že kdysi dávno tu stál oltář zasvěcený ochránci pocestných Merkurovi, jemuž tu každý kolemjdoucí nechával na důkaz díků oblázek. Na tuto tradici navázali středověcí poutníci a tento zvyk se dodržuje dodnes. My s sebou žádný kamínek nemáme, snad někdy příště, slibujeme a po svačině z vlastních zásob se odhodláváme k další cestě. Přestalo pršet, občas se objeví i sluníčko. Cesta vede po úbočí, konečně vidíme i do krajiny. Po nedaleké silničce si to občas zasviští nějaký cyklista, po prudkém šplhání ke kříži si odpočinek při sjezdu opravdu zaslouží.

El Acebo (Kastilie-León)El Acebo (Kastilie-León)Zdálky je slyšet zvonění a za chvíli je na dohled Manjarín. V této opuštěné vesničce jsou asi dvě obydlené chalupy, z nichž jedna slouží jako útočiště pro poutníky. Velmi jednoduché a velmi svérázné. Velmi svérázný je i Tomás. Patří k novodobým templářům, který opustil před časem zaměstnání v Madridu, rodinu a přátelé, aby zde v Leonských horách vybudoval toto bizarní přístřeší, kde poskytuje poutníkům pomoc v nouzi. My sice v nouzi nejsme, ale dobrým kafem nepohrdneme. Taky se z dřevěných ukazatelů dovídáme, že třeba do Santiaga to odtud máme 222 km, do Jeruzaléma 5000 km, na Machu Picchu 9 453 km... Nás dnes naštěstí čeká už jen sedm kilometrů. Dostáváme hlad právě ve chvíli, kdy se pod námi objeví střechy kouzelné vesničky El Acebo. O místní hospodu jsou opřena kola a pár batohů. Neváháme a vstupujeme také. Je tu docela živo, což jen potvrzuje, že se tu lze najíst dobře a za příznivé ceny. Zůstáváme na noc.

V keltské vesnici

Když se po monotónním úseku z průmyslové Ponferrady s templářským hradem před námi objeví Villafranca del Bierzo s celou řadou šlechtických domů a kostelem sv, Jakuba, jsme už téměř v Galicii. To ovšem ještě netušíme, že máme před sebou snad nejhorší úsek cesty. Ne že by nás zničil svou délkou nebo náročností, ale silným provozem, který je více než nepříjemný. Když jsme konečně z hlavní odbočili, měli jsme toho plné kecky. V ubytovně ve Vega de Valcarce měli ještě naštěstí volno.

Portomarín (Galicie)Na náročný výstup do O Cebreira jsme se náležitě připravili, Využili jsme totiž, a nebyli jsme sami, místní taxislužbu a nechali si vyvézt batohy nahoru. V poslední vesničce před výstupem se k nám připojuje Marisa, která s námi už šlape pěkných pár desítek desítek kilometrů. Občas ji sice ztratíme z dohledu, ale vždycky se znovu potkáme. Marisa je z Castelldefels u Barcelony, kde nechala muže a dva syny, protože oni "ono silné nutkání" vydat se na cestu svatého Jakuba nedostali. Je spontánní, přátelská a komunikativní a znají ji snad všichni poutníci. Je vidět, že ji stejně jako my vidí rádi. Povídá se s ní tak dobře, že si vůbec neuvědomujeme, že vlastně stále jen stoupáme. Občas se zastavíme, abychom si ještě více vryli do paměti malebnost kraje.

O Cebreiro patří k nejproslulejším místům na svatojakubské cestě díky zázraku, který se tu prý stal někdy ve 14. století. Jednoho dne, kdy venku zuřila strašná bouře, vstoupil do kostela naprosto vyčerpaný muž a když se ho mnich sloužící mši zeptal, jak mohl v takovém nečase podstoupit tak strašnou cestu jen kvůli kousku chleba a troše vína, chléb se v té chvíli proměnil v maso a víno v krev. Kalich a miska na hostii, které tento zázrak dodnes připomínají, jsou uschovány u oltáře v relikviáři, daru Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, kteří se v O Cebreiru při své pouti do Santiaga de Compostela v roce 1486 zastavili. Galicijci hledají v této události původ bretaňské legendy o svatém Grálu. Pro poutníky to bylo odjakživa jedno z nejobtížnějších míst na cestě svatého Jakuba. První poutnický útulek tu byl zřízen už v roce 836. Od samého začátku byl pod královskou ochranou a přídomek Královská má i patronka obce Panna Marie (Santa María la Real).

GalicieObec leží v nadmořské výšce 1 293 m. Na parkovišti je jen pár aut, které nám připomínají, že jsme opravdu v 21. století. Na první pohled toto místo současnost příliš nepřipomíná. Starobylý kamenný kostelík z 9. století, hřbitůvek, robustní kamenné domy, ale i prostší oválné chalupy s doškovými střechami "pallozas", které jsou památkově chráněné. Jedna z nich slouží jako muzeum. Je tu několik hospod, které se díky poutníkům a turistům docela slušně uživí. V jedné z nich obědváme. Líbí se nám tu, a protože nikam nespěcháme, rozhodneme se zůstat přes noc. Večeříme na vršku nad vesnicí. Chléb, olivy, lahodný ovčí sýr, k němu vynikající kdoulovou marmeládu a skvělé víno jsme zakoupili v místním krámku. Za chvíli zapadne slunce a překrásná horská scenérie se skryje ve tmě. Krajem se nese tklivá dudácká melodie a člověka se tu zmocní zvláštní pocit. Klid v duši se mu říká.

Na návštěvě u benediktinů

Ke klášteru Samos jsme dorazili v neděli ráno. Bylo ještě zavřeno a nic nenasvědčovalo tomu, že jeden z nejstarších klášterů na Pyrenejském poloostrově, který byl založen v roce 759, ale jehož počátky prý sahají do 6. století, toho dne otevře své brány. Nenápadná cedule u bočního vchodu oznamovala, že se tak stane kolem jedné. Když jsme se po procházce bývalým benediktinským klášterním panstvím vrátili zpět, zrovna končila mše. Spolu s dalšími návštěvníky jsme vstoupili dovnitř. Mohutný otec Agustín prodával vstupenky a s úsměvem nabízel nejrůznější "turistické" zboží. "Máte známky?" "Ne, známky nemáme, ale máme vynikající sušenky," dodal bezelstně a paní si vzala hned dvě krabice, jako by nikdy nic jiného nechtěla. Když viděl, že si většina turistů něco koupila a že už nic dalšího neudá, předal nás hubenému a rtuťovitému mnichovi, jemuž by člověk neunikl, i kdyby se o to sebevíc snažil. Drobný mužíček se představil jako otec Fructuoso a divadlo jednoho herce začalo. Tak by se totiž dala popsat prohlídka kláštera v jeho podání. Musím přiznat, že jsem se po celou dobu snažila rtuťovitého mnicha vyfotit, ale marně. Připadala jsem si jako střelec, jemuž jeho oběť neustále uniká. A když se už už zdálo, že alespoň při loučení se to podaří, ztratil se jako pára nad hrncem. Historii kláštera však podal brilantně a naprosto přesvědčivě. Jako herec, který dostal svou životní roli, který dokázal poučit i pobavit. Rozloučily jsme se s otcem Agustínem. "Z Prahy tu myslím ještě nikdo nebyl. Mohly byste mi poslat nějaké známky? Ty použité, s razítkem. Já totiž známky sbírám."

Santiago de Compostela na dosah

Drobně mží. Stojíme na vrchu Monte do Gozo, odkud je prý za jasných dnů vidět město Apoštolovo. Měli bychom mít radost, ale spíše se nás zmocňuje smutek. Do Santiaga se těšíme a zároveň netěšíme. Uvědomujeme si, že naše putování je u konce. Už se nedivíme, proč se tolik lidí vydává na tuto cestu znovu. Je totiž opravdu magická.

Text a foto: Miluše Válková

Zpět


Informace pro poutníky

Turistické informační kanceláře: ve všech větších městech, kde získáte mapky, prospekty a brožurky, z nichž se dozvíte o historických památkách, zajímavých muzeích, místních slavnostech a mnoha dalších kuriozitách, které stojí za pozornost.

Značení: nejčastěji žluté šipky, doprovázené mnohdy symbolem svatojakubské cesty - lasturou hřebenatky

Nejvhodnější období pro českého poutníka-turistu: od května do poloviny července, případně v září. To nebývá takové horko a taky je tu volněji.

Nezbytné maličkosti: klobouk, dobré boty, lehoučké sandály na přezutí, opalovací krém, dostatek náplastí na puchýře, baterka, nůž, větrovka, pláštěnka a teplejší svetr. Předpokládá se dobrá fyzická kondice. Batoh by neměl vážit více než 7 kg.

Ubytování: poutnické ubytovny na trase, které jsou zdarma nebo téměř zdarma (maximální poplatek cca 3 EUR). Podmínkou ovšem je, že jdete pěšky nebo jedete na kole a prokážete se příslušnými razítky z jednotlivých ubytoven, která jsou jakousi pojistkou proti zneužití. K tomuto účelu slouží tzv. credencial, což je průkazka, kterou získáte na začátku svého putování v příslušné ubytovně. Pokud ji tam nemají, stačí i váš cestovní deník. Ubytování je společné (hodí se ucpávky do uší) a jednoduché, k dispozici je i sociální zařízení (v některých teče jen studená voda) a kuchyňka. V některých ubytovnách je k dispozici dokonce i pračka. Musíte mít vlastní spacák a hodí se i karimatka. Ubytovává se většinou v odpoledních hodinách (zavazadla i kola si můžete nechat v ubytovně i dříve) a ubytovnu musíte opustit do osmi hodin.

Literatura v češtině:

Ivan Kolman a Jiří Šťourač: Cesta do Compostely, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1999
Zdeněk Susa: Ultreia. Díl II. (Od Loiry k Atlantiku), Středokluky: Zdeněk Susa, 1999

Zpět


Vyznání poutníka

Seděl jsem na vrchu Monte de Gozo a byl to pro mě mnohem silnější pocit, než když jsem stál před apoštolovým náhrobkem. Možná proto, že se nepokládám za věřícího. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem stál u poutnického kříže v Roncesvalles a ptal se sám sebe: Proč to dělám? Dojdu do Santiaga? Bude to stát za to? Před očima se mi najednou promítlo těch předchozích 29 dnů plných zážitků, poznání, utrpení, samoty, ale i přátelství a solidarity... Mosty, kostely, kláštery, katedrály, města i úplně malé vesničky, hory i roviny, slunce a déšť. A všude byli lidé. Místní i poutníci z různých zemí světa. Párkrát mi bylo tak špatně, že jsem chtěl nasednout do prvního vlaku a odjet domů. Ale cosi mě vždycky zadrželo. Vždycky se našel někdo, kdo mě z toho dostal. Jak bych mohl zapomenout na Patxi, která se o nás starala v ubytovně v Nájeře a zbavila mě mých prvních puchýřů, na Pilar a Daniela, kteří mě před Ponferradou zachránili před žízní, na maličkou Aline, skoro sedmdesátiletou Francouzsku, která mě se svými přáteli dohnala někde před Frómistou a vyburcovala mě k dalšímu pochodu, na Holanďana Chrise, který nás svými neuvěřitelnými historkami ze života bavil cestou ze Sahagúnu do Leónu, na Brazilku Anu, novinářku, která se chtěla přesvědčit, do jaké míry je pravdivá slavná kniha jejího krajana - spisovatele Coelha z cesty svatého Jakuba. Myslím..., ne, teď už docela jistě vím, že to stálo za to. Možná jsem si chtěl jen něco dokázat, ujasnit si něco, co jsem někde uvnitř pokládal za důležité.

Ignacio

Zpět

Všeobecné informace Geografie Hospodářství Historie Umění Gastronomie Slavnosti Muzea Regiony Literatura Slovníček
Cestovní kanceláře a agentury Počasí Fotogalerie Archív článků Archív receptů Speciály

Kontakt: Iberkontakt, Mladenovova 3232, 143 00 Praha 4

kontaktní e-mail

Copyright © 2002-2017 Iberkontakt

NAVRCHOLU.cz