|
Jak si hrají Baskové
 Do horského městečka Oñati ve
vnitrozemí Baskicka jsme dorazili v poledne. Chtěli jsme si užít
lidových slavností, které se tu každé září konají. Liduprázdné uličky
nás poněkud zmátly. "Všichni jsou na náměstí. Musíte první ulicí
doprava a pak pořád rovně," vysvětluje nám náhodný kolemjdoucí s šátkem
kolem krku a typickým baskickým baretem na hlavě. "Ale ochutnávku sidry
už asi nestihnete a hlavní program začíná po siestě." Tím hlavním
programem jsou venkovské sporty, jak Baskové svým tradičním hrám říkají.
Na náměstí vládne
uvolněná a družná atmosféra. Po sidře zůstala jen nakyslá vůně
a kartónové krabice rozházené po zemi, mezi nimiž se
proplétají či postávají v družném hovoru místní v krojích nebo alespoň
s tradičním šátkem kolem krku. Pódium je v této chvíli prázdné,
skupinky muzikantů odpočívají pod podloubím a všude kolem běhají děti.
Holky vedou patrně holčičí řeči a kluci uklízejí, pokud se tak dá
nazvat sbírání špuntů od lahví. Brzy jsme pochopili důvod této jejich
činorodosti. Za chvíli se v rohu náměstí rozpoutala špuntová válka.
Nebojují tu však "horňáci" proti "dolňákům", jak to bývá obvyklé, ale
všichni proti všem. Abychom nepřišli k úrazu, raději mizíme ve
středověkých uličkách..
Zrození tradice
 Oñati nepřipraveného turistu
překvapí. Více než pět století bylo samostatným panstvím a později
knížectvím, než se v roce 1845 královským dekretem stalo součástí
baskické provincie Guipúzcoa. Svědčí o tom celá řada noblesních paláců
a domů a také renesanční budova univerzity Sancti Spiritus z
roku 1548, která sloužila svému účelu až do roku 1901 a svého času byla
srovnatelná s univerzitami v Salamance či Bologni.
Zdejší páni byli
dobrými hospodáři, kteří nejenže přivedli městečko k prosperitě, ale
nezapomínali ani rozptýlení svých poddaných. Nejen zde, ale v celém
Baskicku byly oblíbenou zábavou soutěže v tak zvláštních disciplinách,
jako například, kdo uzvedne těžší břemeno, rychleji přesekne kmen či
poseká kus louky... Původně šlo o sázky mezi sousedy, kteří si
dokazovali, kdo z nich je silnější, rychlejší, obratnější, vytrvalejší.
Hrávalo se třeba o ovci nebo pytel brambor. Postupně se tato
klání přesouvala z dvorů a dvorků venkovských usedlostí na návsi a
náměstí. Na tuto podívanou se pak sjížděli lidé z širokého okolí.
Tradiční baskické sporty zažily největší rozmach v 19. a začátkem 20.
století, kdy mnozí zdatní závodníci měli dokonce své "managery", kteří
jim domlouvali vystoupení po kraji a uzavírali za ně sázky. Většinou
šlo o exhibice, při nichž sám vyzyvatel musel dát v sázku něco ze svého
majetku. Měl-li špatný den, měl smůlu. Dnes se už o majetek nehraje,
ale sázky se stále ještě uzavírají.
Zahřívací kolečko
 Je po siestě a náměstí se
zaplňuje. Za zátarasy obleženými lidmi probíhají poslední přípravy.
Podél je nataženo lano, jsou vyznačeny dráhy, připraveny kusy kmenů a
kamenné kvádry. Stojí i jakýsi druh kladkostroje s břemenem upevněným
na konci lana. U pódia před radnicí se do družstev řadí závodníci
mladších ročníků a staví se na startovní čáru. Pro diváky je to jakési
zahřívací kolečko, které je má přivést do varu, ale pro účastníky je
vítězství otázkou cti.
Raz, dva, tři,
teď... První trojice v pytlích vybíhá na dráhu povzbuzovaná
mohutným pokřikem svých fanoušků. Zdá se, že dva ze soutěžících tuto
disciplínu poctivě trénovali, protože jim to docela jde a do cíle
doskáčou skoro zároveň. Vybíhá další trojice, tentokrát s plným pytlem
na zádech. Tato disciplína nevypadá tak složitě, jednomu ze závodníků
však břemeno padá, a než si ho opět hodí na záda, pár metrů ztrácí. A
opět vybíhají na dráhu střídavě závodníci v pytlích a s pytli. Vítězné
družstvo sklízí bouřlivý potlesk. Na řadě je přetahovaná lanem. Diváci
se baví, závodníci ze sebe dávají vše a snaží se co nejdéle vydržet na
své straně. Zapřít se a nepřešlápnout. Síly jsou zpočátku vyrovnané, až
jeden ze závodníků padá a strhne i své spolubojovníky. Finále
je napínavé, štěstí je chvíli na té, chvíli na oné straně, až jedno
družstvo nezachytilo nápor a končí v poli poražených.
Siláci a silačky
 Mezitím
se na svá vystoupení připravují dospělí. K ohromnému kamennému kvádru
se překvapivě staví žena. Bez problémů ho zvedá poprvé, při druhém
pokusu zavrávorá... "O co, že to napotřetí nezvedne," ozývá se
vedle mě. "O džbánek vína," zní odpověď. Náměstí na chvíli
ztichne. Chvíle soustředění, výkřik a kámen končí na jejím rameni.
Počtvrté se ji to už nepodaří. Vyprovází ji mohutný potlesk
obecenstva.
Pozornost davu se teď
upírá na kladkostroj. Na laně je upevněno břemeno, závodník
se zavěšuje na druhý konec. Mohutný odraz a muž letí nahoru, padá dolů
a nahoru letí břemeno. To se za mohutného povzbuzování diváků opakuje
pětkrát, osmkrát, dvanáckrát... Druhý závodník to zvládne patnáckrát a
zaslouženě vítězí. V tomto případě samotná síla není až tak důležitá,
jako např. při zvedání kamenů, údajně záleží především na dobrém odrazu
a udržení správného rytmu.
 Jako poslední nastupují
mistři v sekání kmenů. Tato disciplína vyžaduje kromě fyzické kondice i
zručnost. Závodník musí přesně odhadnout, kam má v příštím okamžiku
zatnout sekeru, aby se mu podařilo rozpůlit kmen co nejrychleji. Diváci
vědí, že tato disciplína vyžaduje naprosté soustředění a v tichosti
sledují napjatě výkon soutěžících. Ze skupiny dětí sedících na zemi se
zvedají dva kluci a s kusem dřeva se pokoušejí napodobit pohyby
závodníků. Že by nová generace siláků?
Je dobojováno. Stmívá
se a začíná pršet. Domů však nikdo nespěchá. Hospody a bary na náměstí
i okolí se zaplňují. Musí se přece vypít všechny ty džbánky vína, piva
i panáci, o které se mnozí vsadili.
Baskové své hry milují a nedají na ně dopustit. Na programu lidových
slavností nesmějí chybět ani v té nejzapadlejší vesničce. A nejen to.
Baskové mají svou Federaci venkovských sportů, která pořádá mistrovství
Baskicka v jednotlivých disciplínách, exhibice baskických venkovských
sportů se konají i za hranicemi tohoto španělského regionu. Jedna z
nich dokázala nedávno zaplnit hlavní madridské náměstí Plaza Mayor.
Text: Miluše Válková
Foto: Jaroslav Jiřička a Miluše Válková
Zdroj: Cestopisy
|
