|
HISTORIE
Historie vznikání dnešního Španělska patří
k nejzajímavějším v Evropě. Je výsledkem působení nejrůznějších
civilizací, které se na jeho území potkávaly, střetávaly,
tolerovaly i nenáviděly. Historie Španělska je však velmi
složitá. V této kapitole uvádíme jen základní informace o
událostech, které ovlivnily historii země jako celku. Významná
data historie jednotlivých regionů jsou uvedena v kapitole
Regiony.
O prapočátcích osídlení Pyrenejského poloostrova
se toho ví velmi málo. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí
z doby středního paleolitu, nejznámější však jsou prehistorické
nástěnné malby objevené v jeskyni Altamira, které byly vytvořeny
zhruba před 15 000 lety. Iberové, podle nichž dostal Pyrenejský
poloostrov své jméno (Península Ibérica), přišli kolem
roku 2 000 před naším letopočtem ze severní Afriky a usadili
se na jihu a na východním pobřeží, keltské kmeny obsazují
od roku 1 200 př.n.l. sever, pronikají do vnitrozemí, mísí
se s Ibery.a vzniká nové etnikum - Keltiberové. Kolem roku
1 100 př.n.l. vstupují na poloostrov Féničané, které přitahuje
zdejší nerostné bohatství. Zakládají zde obchodní osady, z
nichž nejvýznamnější byl Gadir (Cádiz). Na východním pobřeží
zakládají své kolonie Řekové. Ve 3. stol. př.n.l. obsadili
velkou část poloostrova Kartaginci. Na španělské pobřeží však
má zálusk i Řím, který ve 2. punské válce vítězí nad Kartagem
Řím a při ďobývání poloostrova mu už nic nestojí v cestě.
Během dvou století se Římané zmocnili téměř celého území a
z římské Hispanie vznikly tři provincie: Bética na jihu, Tarraconense
na východním pobřeží, Lusitania na západě. Římané zakládají
nová města, stavějí cesty, prosazují římské právo, šíří zde
křesťanství. Latina postupně vytlačuje původní jazyky a stává
se základem dnešní španělštiny. Vláda Římanů skončila pádem
západořímské říše v 2. pol. 5. století.
Z barbarských kmenů, které postupně překračují
Pyreneje, se na poloostrově usazují Suevové, Vandalové, Alanové
a především pak Vizigóti, kteří si ostatní kmeny podrobili
a zvolili si za své hlavní město Toledo. Vizigótská říše se
však díky neustálým střetům o moc nevyznačovala přílišnou
stabilitou, a když si odpůrci krále Rodriga (Roderich) požádali
o pomoc místodržícího damašského chalífy v severní Africe,
byl s vizigótskou říší konec. Muslimské oddíly se v čele s
Tárikem ibn Zijádem vylodily v roce 711 pod skalním útesem,
který dodnes nese Tárikovo jméno (Tárikova hora = Džabal Tárik
= Gibraltar), porazily Rodriga v bitvě u Guadalete (711).
Muslimové využili pro ně příznivé situace a během čtyř let
se zmocnili celého poloostrova až na malé území v asturských
horách a v oblasti Pamplony. Právě zde začala o něco později
tzv. reconquista, znovudobývání Pyrenejského poloostrova
křesťany.
Území obsazené muslimy bylo příliš daleko
od mocenského centra v Damašku a později Bagdádu a také bylo
příliš velké. Není tedy divu, že mezi novými vladaři docházelo
k neustálým bojům o moc. V roce 756 se na politické scéně
objevuje Abdurrahmán I., který si podrobil všechny muslimy
a který je v Córdobě prohlášen emírem říše nazvané Al_Andalus.
Období córdobského emirátu (od r. 929 chalífátu) bylo období
neuvěřitelného rozkvětu ve všech oblastech. Córdoba má v 10.
století přes 500 000 obyvatel, má svou univerzitu, veřejné
školy, nemocnice, rozvíjejí se přírodní vědy, astronomie a
lékařství... Islám je oficiálním náboženstvím v zemi, ale nebrání
židům ani křesťanům ve vyznávání jejich víry. Většina obyvatel
poloostrova se postupně obrací na islámskou víru, protože
to pro ně bylo výhodnější. Nemuseli totiž platit daně, které
museli platit křesťané, nevolníci a otroci získali přestupem
k islámu svobodu, šlechtici si podrželi své výsady. Panovníci
křesťanských království vznikajících na severu poloostrova
jako reakce na muslimskou rozpínavost bojovali proti muslimům
jen když to bylo nutné. Nepovažovali je stálé protivníky,
nešlo tu o střet dvou náboženství, ale o boj o moc. O moc
se bojuje i samotném chalífátu. Počátkem 11. století se španělská
muslimská říše rozpadá na řadu malých království zvaných taifas,
které nebyly schopny čelit rozpínavosti křesťanů. Reconquista
nabývá na síle, muslimové žádají o pomoc berberský kmen Almoravidů
ovládající severní Afriku, které na pomyslném trůnu Al-Andalus
vystřídali Almohadé. Podařilo se jim sice na čas postup křesťanských
vojsk zastavit, ale pro svůj náboženský fanatismus se nakonec
stali pro samotné španělské muslimy spíše břemenem. Po velké
bitvě u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž spojená křesťanská
vojska Kastilie, Aragonu a Navarry muslimy porazila, začíná
být reconquista vedena už jako boj proti islámu. Hlavní úlohu
v něm hrála Kastilie a Aragon, dvě nejvýznamnější království
na poloostrově, jejichž sbližování vyvrcholilo sňatkem budoucích
katolických králů Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského.
V roce 1492 byla dobytím Granady reconquista završena.
Rok 1492 otevírá novou kapitolu v historii
Španělska. Byly dány základy ke sjednocení celé země, které
bylo dovršeno v roce 1495 připojením Navarry ke španělské
koruně. V roce 1492 byla objevena Amerika, která přinesla
Španělsku nesmírné bohatství a posílení její hegemonie v Evropě.
Došlo však i k neblahým událostem. Ze země byli na popud inkvizice
vypovězeni nejen židé, odmítající křest (březen 1492) a muslimové
(1502), ale byli pronásledováni i moriskové (pokřtěni muslimové),
kteří nakonec museli Španělsko definitivně opustit v roce
1609. Hospodářské důsledky tohoto fanatismu byly bolestné
a Španělsko se z nich vzpamatovávalo velmi dlouho.
16. a částečně i 17. století je pro Španělsko
obdobím nesmírné prosperity. Z amerických kolonií proudí do
země velké bohatství, španělský král Karel I. Habsburský byl
v roce 1519 korunován jako Karel V. římsko-německým císařem
a země se stává největší evropskou velmocí. Karel V. však
abdikuje ve prospěch svého syna Filipa II., za jehož panování
dochází k několika krizovým momentům. K nejvážnějším patří
v roce 1588 porážka do té doby neporazitelného loďstva, kterou
uštědřil Španělsku anglický admirál Francis Drake. Začíná
postupný úpadek "říše, nad níž slunce nezapadalo".
V roce 1700 umírá bez následníka poslední španělský král z
rodu Habsburků a začíná válka o dědictví španělské, do něhož
se zapojila velká část Evropy. Španělským králem se stává
Filip V. z dynastie Bourbonů, ale definitivní získání španělské
koruny je potvrzeno až v roce 1713 utrechtským mírem. Španělsko
se tehdy muselo mimo jiné vzdát Gibraltaru ve prospěch Anglie
a Gibraltar je dodneška jediným předmětem sporu mezi oběma
zeměmi.
Důsledky napoleonských válek počátkem 19.
století zasáhl i Španělsko. V roce 1808 vstupuje Napoleon
na Pyrenejské poloostrov. Aby dosáhl blokády Anglie, chce
obsadit všechny přístavy. Ferdinand VII. odchází do exilu
a na španělský trůn nastupuje Napoleonův bratr Josef Bonaparte.
Lidovým povstáním v Madridu začíná válka o nezávislost, která
skončila v roce 1814. Ferdinand VII. se vrací na trůn a soustřeďuje
ve svých rukou absolutní moc. Odstartoval tím politický vývoj,
jehož důsledkem byla postupná ztráta kolonií a celospolečenská
krize, která po nesčetných střetech o moc mezi stoupenci jednotlivých
uchazečů o trůn a posléze mezi monarchisty a republikány vyústila
v roce 1936 ve španělskou občanskou válku, která skončila
vítězstvím Francových nacionalistů v roce 1939. Franco se
stává hlavou státu. V roce 1975 umírá a Španělsko se podle
zákona z roku 1947 stává parlamentní monarchií. Španělským
králem je prohlášen Juan Carlos I. Bourbonský, vnuk Alfonse
XIII, tak jak to stanovil Franco v roce 1969.
V roce 1977 se konají první demokratické
parlamentní volby, v roce 1978 je vyhlášena ústava, v letech
1980 až 1983 jsou utvářeny jednotlivé autonomní regiony. V
roce 1985 Španělsko vstupuje do NATO a v roce 1986 se stává
členem Evropské unie. V roce 2000 podruhé vyhrála volby Lidová
strana (Partido Popular) José Maríi Aznara. Od 1.1. do 30.
6. 2002 Španělsko podruhé ve své historii předsedá Evropské
unii.
Zpět
|
