|
Gaudího dílo mimo rodnou Katalánii
Antoni Gaudí je pro našince spjat především
s dodnes nedokončeným chrámem Sagrada Familia a dalšími
barcelonskými stavbami. S jeho dílem se však setkáte i
mimo rodnou Katalánii. V Leónu stojí Casa Botines, Astorga
se chlubí Biskupským palácem (obě v provincii León) a v
Comillasu (Kantábrie) se můžete v Gaudího rozmarném zámečku
El Capricho dokonce i najíst.
Dům Botines
 Co
vedlo Gaudího, který už v té době pracoval na chrámu Sagrada
Familia, k tomu, že přijal zakázky tak
daleko od své milované stavby? Pravděpodobně by se tak nestalo
nebýt silné katalánské komunity usazené v Leónu, či např.
toho, že kanovník leónské katedrály Cayetano Sentís i Gran,
byl původem z Ruidomsu, vesničky ležící nedaleko Gaudího
rodného města Reusu. Nebýt další šťastné shody okolností
- setkání s Manuelem Carriedem Tejedem, medievalistou a ředitelem
Centra dokumentace a historického archívu bankovní instituce
Caja España, která má v této budově své sídlo, nedozvěděli
bychom se o spoustě zajímavostí a neměli bychom možnost prohlédnout
si tento dům od suterénu po půdu.
Zcela bez nadsázky lze říci, že Dům Botines
je vedle gotické katedrály, románské baziliky svatého Isidora,
někdejšího renesančního kláštera sv. Marka a paláce Guzmánů
nejemblematičtější památkou města. Iniciátory stavby byli
obchodníci s látkami Simón Fernández a Mariano Andrés, mimo
jiné i zástupci barcelonské Banco Hispano-Colonial založené
katalánským finančníkem Manuelem Gironou a markýzem z Comillasu,
o němž víme, že byl švagrem Gaudího přítele a mecenáše Eusebi
Güella. I když pánové Fernández a Andrés koupili pozemek
už v roce 1886, stavba sama se kvůli majetkovému sporu s
leónskou radnicí zpozdila. Dům, který byl postaven za 10
měsíců, byl dokončen v září 1893. Své jméno získal po známém
obchodníkovi s látkami Juanu Homsovi Botinásovi, Katalánci,
jehož firmu pánové Fernández a Andrés převzali a jehož příjmení
si obyvatelé Leónu poněkud pošpanělštili.
León měl v době stavby kolem 14 000 obyvatel
a všichni napjatě čekali, jak se tehdy už uznávaný architekt,
který se však při stavbě Biskupského paláce v nedaleké Astorze
potýkal s kritikou úřadů i farníků, v Leónu předvede.
 Dům Botines obehnaný příkopem a chráněný
mřížemi připomíná středověký zámek. Jeho nepravidelný půdorys
nebyl jen tak nějakou Gaudího libůstkou, ale vycházel z dané
situace - přesně kopíroval hradby. Velká okna v suterénu
měla dodat dostatek světla a zajistit tak potřebné větrání
prostorů určených ke skladování látek. Gaudí si se světlem
dokázal pohrát. Největší okna dole, nejmenší nahoře. Stylizované
cylindrické věže v rozích, jimiž se světlo dostává do každého
koutu. Střešní prosklené vikýře, jimiž proniká světlo do
vnitřních dvorků. Neogotická okna na strohé fasádě prozrazují
vliv zdejší gotické katedrály. Sousoší svatého Jiří s drakem
je přesnou kopií zničeného originálu, v němž byly při rekonstrukci
objeveny dvě kovové roury ukrývající dva originální plány
podepsané Gaudím, rukopis z roku 1893 podepsaný Marianem
Andrésem a dědici Simóna Fernándeze s uvedením Gaudího jako
hlavního architekta a všech jeho spolupracovníků a několik
výtisků deníku "Campeón" z ledna a února 1892 s články informujícími
o tehdejším sporu o vlastnictví pozemku, na němž Dům Botines
stoji. Velmi příkrá střecha měla bránit hromadění sněhu.
Důmyslně byl vymyšlen i vnitřní prostor: v suterénu byl sklad,
v přízemí obchod s látkami a na každém patře čtyři byty,
z nichž každý měl svůj vlastní vnitřní dvorek, společné prostory
pro služebnictvo a úplně nahoře byt správce. Gaudí vždy dbal
na dokonalou funkčnost obytného prostoru, řešil vše do nejmenších
detailů. Zábradlí, kliky, způsob otvírání horní části oken,
větrání, dveře, dokonce i kukátka ve dveřích byly jeho dílem.
Když
v roce 1929 odkoupila dům bankovní společnost Monte de Piedad
y Caja de Ahorros de León, dnes
Caja de España, nechala přebudovat suterén, přízemí a dva
byty v prvním patře na své sídlo. Tato rekonstrukce nezasáhla
nijak rušivě do původní Gaudího koncepce, což ovšem nelze
říci o další rekonstrukci z roku 1953. Vše bylo napraveno
až o půlstoletí později, kdy opustili byty poslední nájemníci
a bylo možné začít s celkovou rekonstrukcí (1992 - 1996).
"Musím přiznat, že dokud jsem neměl možnost se do hloubky
seznámit s touto Gaudího stavbou, nebyl jsem zvlášť vášnivým
stoupence jeho architektury," prohlásil po velmi zdařilé
rekonstrukci architekt Mariano Díez Sáenz de Miera, který
se na ni podílel. "Budova Botines učí, jak stavět. Naučil
jsem se mimo jiné, jak je důležité umět si sám sebe představit
na místě toho, kdo bude budovu obývat nebo používat. Gaudí
jde do těch nejmenších detailů. O jeho geniálních řešeních
a fukčnosti budovy bych mohl hovořit celé hodiny." Zcela
nové jsou dva hydraulické výtahy, jichž si, pokud o nich
nevíte, ani nevšimnete. Veškerý strojový park, nezbytný pro
provoz budovy, jako např. klimatizace, zabezpečení prostorů
atd. je umístěn mimo budovu v podzemí.
Gaudí sedící na lavičce před svým domem
by byl určitě s rekonstrukcí spokojen. Cena Europa Nostra
1998 je dokladem skvěle odvedené práce. Přijedete-li někdy
do Leónu, vejděte do Domu Botines a prohlédněte si stálou
výstavu o jeho historii, která je umístěna v přízemí. Pokud
ji ovšem na krátký čas nenahradí některá z dočasných výstav,
které se v tomto prostoru konají.
Biskupský palác
 Když
v prosinci 1886 vyhořel v Astorze biskupský palác, biskup
Grau, který se jen několik málo měsíců před
požárem ujal svého úřadu, nabídl realizaci nového biskupského
sídla Gaudímu, kterého znal z Tarragony. Gaudí nabídku přijal.
Byl však natolik zaneprázdněn, že neměl čas odjet do Astorgy,
aby si místo obhlédl, proto požádal biskupa, aby mu poslal
co nejvíce fotografií tamních památek i okolí a také knihy
o historii a tradicích města. Na základě těchto materiálů
zpracoval návrh a odeslal biskupovi první plány. Když pak
Gaudí Graua v Astorze navštívil, zjistil, že jeho představy
o místě se od skutečnosti dosti odlišují. Také musel vzít
v úvahu výtky Ministerstva spravedlnosti, které stavbu financovalo
a které vycházelo ve svých připomínkách z dobrozdání expertů
z madridské Královské akademie výtvarných umění San Fernando.
Gaudí plány přepracoval. Vzal přitom v úvahu dávnou historii
římskou, vojenskou a středověkou tohoto města. Neogotický
palác, který navrhl, však byl příliš odvážný na to, aby se
zalíbil městské radě. Díky podpoře biskupa Graua se mu podařilo
návrh prosadit , ovšem po jeho smrti přichází o spojence.
Je znechucen neustálými výtkami, diskuzemi a spory se zdejšími
úřady i kritikami farníků, jímž se budova pranic nelíbila.
"Do Astorgy již nikdy nevkročím," prohlásil roztrpčený Gaudí,
když opouštěl nedokončenou stavbu. I když za ním později
přijeli do Barcelony s prosíkem, aby se vrátil zpět a dílo
dokončil, Gaudí své slovo dodržel. V záchvatu vzteku dokonce
spálil všechny plány, takže budovu, která je označována za
Gaudího dílo, neodpovídá zcela jeho představám. Přesto patří
Biskupský palác, v němž nikdy biskupové nesídlili, k nejobdivovanějším
památkám Astorgy.
Astorga leží na křižovatce cest. Procházely
jí cesty vybudované Římany, cesta stříbrná, která byla hlavní
spojnicí z jihu Pyrenejského poloostrova na sever, po níž
se snad převáželo stříbro a jiné zboží, pověstná poutní cesta
svatého Jakuba... Není divu, že v nádherném interiéru, který
nezapře genialitu a fantazii svého tvůrce, je umístěno právě
Muzeum cest.
 El Capricho
Gaudího láska k maurské architektuře se
zrodila v jeho raném tvůrčím období. Byl jí ovlivněn už při
realizaci své první barcelonské stavby - Domu Vicens. V tomtéž
roce (1883) mu Máximo Díaz de Quijano, příbuzný markýze z
Comillasu, svěřuje stavbu svého letního sídla. I zde se nechává
vést zdobným maurským slohem a navrhuje neuvěřitelně barevný
a exotický orientální zámeček s příznačným názvem El Capricho
(lze ho přeložit jako rozmar, vrtoch...), v němž je dnes
luxusní restaurace. Ke Comillasu, městečku, kam se jezdí
na dovolenou,
se El Capricho dokonale hodí.
Text a foto: Miluše Válková
Zpět
|
