|
 ZAJÍMAVOST
Las Fallas ve Valencii
Ocitnete-li se v polovině března ve Valencii,
velmi brzy poznáte, že se chystá něco velkého. I v pozdní
noční hodinu je město živější než jindy. Stavějí se totiž
"Las Fallas". Tato menší či větší sousoší převážně
z kartónové masy (v poslední době i z polyuretanu) byla doslova
po kouskách převezena z dílen umělců do ulic, na náměstí a
náměstíčka, aby po čtyřech dnech na svatého Josefa o půlnoci
skončila bez milosti v ohni. Takto totiž vrcholí jedny z nejoriginálnějších
slavností na Pyrenejském poloostrově.
Mohou za to tesaři
A taky truhláři a vůbec všichni, co kdy pracovali
se dřevem. Večer před svatým Josefem se odjakživa uklízely
dílny. Pálily se odřezky, piliny, zkrátka vše, co bylo možné
spálit. Na hranici končíval i dřevěný stojan ve tvaru kříže,
na který se zavěšovala lampa, která v pozdním zimním odpoledni
osvětlovala dílnu. Traduje se, že někdy v 18. století někoho
pro pobavení ostatních napadlo navléct na tento stojan starý
kabát a kalhoty vycpané slámou a na vršek nasadit klobouk.
A když prý jeden truhlářský učedník vytvořil z primitivního
panáka jakousi karikaturu svého mistra, který ho naštval,
další vývoj těchto figur byl jasný. Vždy v nich byla obsažena
kritika a výsměch. Tak se na hranici ocitla karikatura nepoctivého
trhovce, sousedka, která svou panovačnou povahou všem pila
krev, místní ochmelka, dceruška hokynáře, která mířila do
velkého světa a svým výstředním oblečením a chováním to všem
dávala patřičně najevo.
Tato tradice se z lidové čtvrti Carmen, která
byla odjakživa centrem silného a dokonale organizovaného tesařského
cechu, rozšířila i do dalších čtvrtí Valencie. Každá chtěla
mít tu svou "fallu" lepší, větší a dokonalejší.
Improvizaci postupně vystřídala promyšlenost, nadšenci předali
štafetu umělcům a z kdysi jednoho dne, který stačil na vznik
tohoto groteskního i úsměvného plastického obrazu společnosti,
se stal rok. Tak dlouho se dnes pracuje na těch největších
"fallas", které bývají vysoké až 18 metrů a mohou
vážit osm až deset tun. V této jakési společenské či politické
satiře vystupují jedna nebo dvě gigantické figury, které často
představují skutečné osoby, kolem nichž se děj točí, a které
jsou doplněny desítkami menších figur, které děj dále rozvíjejí.
Podívaná pro oko i útok na bránici
 15.
března večer je v ulicích zvlášť veselo. Z celé Valencie se
k centrální tržnici sjíždějí na nákladních autech, traktorech
i dalších originálních i méně originálních dopravních prostředcích
"los falleros", což jsou členové občanských sdružení,
kterým se také říká "falla", a díky nimž může být
každý rok tento neskutečný kolotoč spuštěn. Musí si totiž
z podzemních prostor tržnice, kde se obvykle koná soutěžní
výstava těch nejlepších figur či skupin figur, vyzvednout
tu svou.
Prostranství kolem tržnice je zcela zaplněno,
vyhrává tu muzika, bouchají petardy. I cizinec se z nestranného
pozorovatele jaksi samovolně stává jedním z davu a jako všichni
ostatní tleská a dokonce se nahlas chechtá celé této groteskní
galerii známých i méně známých osobností a nejrůznějších postaviček
v hořlavém provedení, které jsou za nadšeného skandování všech
přítomných vynášeny ven, aby byly nejpozději do půlnoci převezeny
do té své ulice, na to své náměstí či náměstíčko, protože
ani ony nemohou plamenům uniknout. Jen ta, které dali návštěvníci
výstavy nejvíce hlasů, neskončí na hranici, ale v kuriózním
muzeu (Museo Fallero), jehož nejstarší exponát je z roku 1934.
 Když
vás v osm ráno probudí bouchání petard a břeskná muzika, nejdříve
se trochu vyděsíte, než vám po probdělé noci dojde, že jste
ve Valencii a že se s takovým budíčkem -despertà mu zde
říkají- budete muset holt smířit i další čtyři dny. A tak
vyrazíte do ulic, abyste si prohlédli alespoň některé z 372
fallas, protože vše zvládnout nelze. Soustředíte se na ty
největší, jichž je celkem sedm a které se těší obzvláštní
pozornosti diváků. I tak na vás z mnoha rohů jukají četné
další. Snažíte se i pochopit poselství jednotlivých scén i
význam kratičkých veršovaných textů, které tradičně tyto scény
komentují. Mnohdy vám smysl uniká, protože nejste odtud, mnohé
jsou však tak dokonalými karikaturami známých osobností či
zpodobněním nechvalných lidských vlastností a slabostí, že
i beze slov dokážou vzbudit úsměv či smích. Těžko uvěřit,
že tento neskutečný festival barev, tvarů a nápadů je v podstatě
jen z papíru.
Na tom úplném začátku je návrh a maketa.
Pak se z hlíny vytvoří modely jednotlivých figur a figurek,
které slouží k výrobě sádrových forem. Ta se vyplní kartónovou
drtí, která se provlhčuje směsí z mouky, vody a kdovíčeho
ještě, aby získala tvárnost. Když kartónová směs proschne,
vyloupne se z formy, jednotlivé části figury se složí dohromady,
vyhladí se a pak už přijdou na řadu barvy. Když si prohlížíte
ona ohromná sousoší připevněná na dřevěných konstrukcích,
je jasné, že je třeba dobře počítat, aby se celá stavba předčasně
nezřítila. Mnohé se přitom kompletují až přímo na místě, protože
do ateliéru se celé nevejdou. Proto je zcela na místě i napětí
diváků, kteří společně s tvůrci sledují práci stavitelů. Podaří
se? Nespadne jim "Falla" na hlavu? A zasloužený
aplaus.
Květiny pro patronku a pyrotechnické hrátky
Krojované průvody a hudba od samého počátku
ve slavnostně vyzdobených ulicích nechybí, ovšem dva dny vyhrazené
k uctění patronky Valencie - Panny Marie Opuštěných - jsou
zvlášť netrpělivě očekávané. Neuvěřitelně dlouhý pestrobarevný
průvod lidí ve slavnostních valencijských krojích se za zvuků
dechovky jako had kroutí ulicemi a směřuje na náměstí Plaza
de la Virgen s jediným cílem: složit květinové dary nejen
k nohám patronky, která je o těchto slavnostech dominantou
náměstí a zastiňuje dokonce i samotnou katedrálu, ale doslova
ji obléci do voňavého květinového hávu, který "šijí"
už tradičně především z karafiátů zvlášť vybraní "krejčí".
Tento rituál, jehož se účastní kolem 200 000 členů jednotlivých
"fallas" - mužů, žen a dětí, včetně nemluvňat, bývá
sice pro účastníky průvodu únavný, ale málokdo se vzdá možnosti
poklonit se patronce a vyslovit i nějaké to tajné přání. A
málokdo dokáže v takové chvíli skrýt emoce a slzy.
  Jestliže
královnami a princeznami slavností bývají "falleras mayores"
- ženy a děvčata, které se svými dvorními dámami reprezentují
jednotlivé "fallas", pak nekorunovanými králi jsou
pyrotechnici, protože, jak říká staré valencijské přísloví,
není slavnosti bez ohně, střelného prachu a hluku. Celý týden
se už kolem jedné hodiny odpoledne začíná zaplňovat rozlehlé
radniční náměstí, i když "mascletà", ono desetiminutové
petardové představení, začíná až ve dvě. A pak to vypukne.
Těžko popsat nepopsatelné. Nejdříve si chcete zacpat uši,
ale když překonáte první nutkání a zaposloucháte se do koncertu
petard, zjistíte, že má rytmus, a pokud se usilovně snažíte,
objevíte i jakous takous melodii. Když navíc stačíte sledovat
dýmové obrazce na obloze, možná dáte za pravdu místním, kteří
tvrdí, že dobrá mascletà je především skvělé představení.
Ne nadarmo se touto dobou sjíždějí do Valencie vyhlášení specialisté
z celého světa, kteří se zábavnou pyrotechnikou zabývají.
Skvělou podívanou bez jakýchkoliv výhrad je ovšem ohňostroj.
Koná se také každý den, odehrává se samozřejmě v noci a patří,
stejně jako mascletà, k vrcholům pyrotechnického umění,
o němž se pak dlouze píše v novinách. Stejně jako o býčích
zápasech, které se během těchto slavností ve Valencii konají
a v podstatě zahajují toreadorskou sezónu.
 Magická
noc
19. března na sv. Josefa mají Valencijci
volno. Dopoledne se na počest patrona tesařů slouží sváteční
mše, obědvá se většinou v restauracích, obvykle odpadá i tradiční
siesta a všechny rodinné procházky směřují k "fallas".
V ulicích se nečepuje víno, jako je to při španělských slavnostech
obvyklé, ale pije se horká čokoláda a pojídají "buñuelos",
tradiční dýňové koblihy. Do magické noci, v níž během několika
minut shoří celoroční práce desítek umělců, zbývá už jen poslední
odpoledne a večer. Volno nemají jen hasiči, kteří se připravují
na vrchol slavností. Večer už jsou všechny hasičské sbory
z blízkého a širokého okolí v ulicích, připraveny jsou sanitky
i strážci pořádku. Magická noc - la cremà - může začít.
  V
10 hodin večer hoří dětské "fallas". Přesouváme
se na náměstí k radnici, kde první plameny už tradičně vyšlehnou
těsně po jedenácté. Všech se zmocňuje jakási podivná směsice
radosti i smutku. Zvláště děti se slzami v očích stojí kolem
a dívají se, jak jejich "falla" umírá v ohni. Pro
malou princeznu a její dvorní dámy skončila pohádka, v níž
si zahrály hlavní roli. Není divu, že všechny brečí. Zítra
z nich opět budou obyčejné holky.
Když pak hodinové ručičky ukázaly půlnoc,
hořela za pozorné asistence hasičů téměř celá Valencie. Oheň
tak symbolicky spálil všechnu zlobu, potměšilosti i špatné
úmysly a slavnostně přivítal jaro. A pak už davy lidí zamířily
na radniční náměstí, kde do jedné hodiny ráno čekala na svůj
osud poslední falla. A když se za všeobecného jásotu všech
přítomných zřítila do plamenů a oheň dokončil své očistné
dílo, lidé se pomalu rozcházeli. Ráno bylo město úplně čisté.
Po slavnostech zůstala tu a tam jen malá skvrna na asfaltu,
a taky Panna Marie Opuštěných v trochu povadlém karafiátovém
hávu.
Epilog
Po krátkém čtrnáctidenním oddechu se ve svých
klubech opět začínají scházet "los falleros". Volí
se předseda, místopředseda, pokladník. Připravují se rozpočty
a uzavírají se smlouvy s umělci. Lidé po své normální pracovní
době začínají opět pracovat pro svůj klub. Celý rok prodávají
losy, pořádají veřejné sbírky, shánějí sponzory a připravují
nejrůznější kulturní, sportovní i společenské akce, které
by pomohly naplnit klubovou pokladnu. I ta nejmenší "falla"
totiž přijde na dost velké peníze. Příští "Las Fallas"
musejí být opět velkolepé. Určitě budou.
Text a foto: Miluše Válková
Zpět
|
