Všeobecné
informace

Geografie

Hospodářství

Historie

Umění

Gastronomie

Slavnosti

Muzea

Regiony

Literatura

Slovníček

Cestovní kanceláře
a agentury

POHLEDNICE

Córdoba

Kdysi dávno iberská Corduba, pak římská Colonia Patricia, ale hlavně Córdoba maurská či arabská, jak chcete, která se 8. století stala hlavním městem al-Andalusu, jak říkali svému panství na Pyrenejském poloostrově jeho dobyvatelé. Učinili z něj nejen sídlo své moci, ale i vědy a umění, středisko duchovní kultury přitahující vzdělance z Evropy i muslimských zemí Asie a Afriky, město, o jehož někdejší kráse a přepychu se dosud vyprávějí legendy. Vypráví se však i o krutostech jejich posledních vládců, kdy moudrost a tolerance ustoupila nabubřelosti, demagogii a násilí, které byly předzvěstí jejich pádu. Z původní nádhery bylo mnohé zničeno, něco však přece jen zůstalo. Především se uchoval, ač trochu pošramocen, klenot nejcennější - velká córdobská mešita, a taky něco neuchopitelného - ona až smyslná radost ze života, čehož si vnímavý turista všimne na první pohled. V ulicích, hospůdkách, tržištích, i na místech navýsost intimních, jako jsou patia, kam je obvykle cizím vstup zakázán a která se v květnu na pár dnů otevírají i návštěvníkům města.

Na počátku rozkvětu byl ibn Mu´áwija

Prvních čtyřicet let (716-756) byli córdobští emirové zcela podřízeni damašskému chalífovi z rodu Umajjovců. Bylo by tomu tak asi i nadále, kdyby nedošlo k oné krvavé hostině, během níž byli téměř všichni členové tohoto rodu povražděni. Ibn Mu´áwija to na onu osudnou hostinu nestihl. Protože mu v Damašku hrozilo nebezpečí, utekl do severní Afriky a v roce 756 se se svými africkými přívrženci přeplavil do Španělska, zmocnil se Córdoby a stal se prvním nezávislým emírem. Abdurrahmán I. - pod tímto jménem ho zná historie - i jeho potomci se těžko smiřovali s tím, že se nemohli vrátit do země, odkud pocházeli. Rozhodli se zavést na svém dvoře v al-Andalusu orientální způsob života a učinit z Córdoby mocné město, výkladní skříň umění, kultury a veškerého vědění. To už se z emirátu stává chalifát. Podle některých kronikářů zde žil v 10. století téměř milion obyvatel, kteroužto cifru mnozí zpochybňují. Nikdo však nezpochybňuje fakt, že Córdobané už tehdy chodili po vydlážděných ulicích a že už tehdy zde bylo zavedeno noční osvětlení. Bylo tu kolem 300 lázní, 50 nemocnic, 80 veřejných škol, 20 veřejných knihoven. Své vlastní knihovny si budovali i představitelé vyšších vrstev. Al-Hakam II., který mimo jiné založil córdobskou univerzitu, měl ve své knihovně na 400 tisíc svazků ze všech oborů vědění. Pěstovala se zde nejen literatura a poezie, ale i astronomie, okultní vědy, matematika, medicína, filozofie... Působili tu významní myslitelé své doby, mimo jiné i arabský filozof a lékař Averroes (1126-1198), komentátor Aristotelova díla a tvůrce učení o dvojí pravdě, své dětství zde prožil Maimonides (1135-1204), židovský lékař a učenec, vykladač Talmudu. S nástupem berberské dynastie Almorávidů a později Almohadů však význam Córdoby pomalu upadá a ani porážka Arabů kastilským králem Ferdinandem III. na tom nic nezměnila.

Mešita-katedrála

Stojí na břehu al-Vádí al Kabír, velké řeky, jak se tehdy říkalo dnešnímu Guadalquiviru. Historie mešity začíná v roce 785, kdy se pod dohledem Abdurrahmána I. začíná tento symbol muslimské moci budovat. Několikrát byla rozšiřována a je se svými 24 400 m² třetí největší na světě. Zvenčí vypadá jako pevnost. Člověk by řekl, že strohá konstrukce s přísnými liniemi nemůže skrývat nic tak světoborného. Zvědavost vás žene dále, a tak rychle projdete Bránou odpuštění do Patia de Naranjos (Nádvoří pomerančovníků), kde vás zdrží fronta na lístky. Naštěstí to jde rychle a pak už netrpělivě vstoupíte dovnitř. Nejprve nevidíte nic, oči si chvíli zvykají na šero a najednou zjistíte, že jste se ocitli uprostřed kamenného lesa štíhlých sloupů vytesaných z mramoru, jaspisu a porfyru, na nichž spočívají dvě patra červeně a bíle pruhovaných oblouků připomínajících palmové větve. Bloudíte tímto kouzelným palmovým hájem, zastavujete se, obdivujete a zase kráčíte dále, až se najednou ocitnete v úplně v jiném světě. Z mešity jste vešli přímo do katedrály. Byla sem vestavěna počátkem 16. století na žádost córdobské kapituly, jíž připadaly pouhé oltáře pod arabskými oblouky málo, a tak si vymohla na císaři Karlu V. svolení k přístavbě chóru a kaple pro hlavní oltář. Historické prameny uvádějí, že když panovník spatřil na vlastní oči výsledek svého rozhodnutí, rozhořčeně prohlásil: "Co to tu dělá?" "Možná to nebyl ten úplně nejlepší nápad," souhlasí s vámi jeden z duchovních, s nímž se dáte do řeči. "Dovedete si ale představit, co by z mešity zbylo, kdyby v ní nebyla katedrála?" Možná že není tak daleko od pravdy, řeknete si. A možná si také uvědomíte, že na úplném počátku muslimské říše, než bylo se stavbou mešity započato, tu stála vizigótská bazilika sv. Vincence, v níž se svorně pod jednou střechou modlili křesťané i muslimové, i když každý k jinému Bohu a každý v jiné části baziliky. Rozdíl je však v tom, že v mešitě, která byla v roce 1236 vysvěcena, se už muslimové nemodlí. Zamíříte teď přímo k mihrabu, který více než úspěšně soupeří se zdobností katolického chrámu. Neskutečné bohatství tvarů, proplétajících se oblouků, ornamentálních a rostlinných motivů i geometrických vzorů, jemné krajkoví, mozaiky, štuky, to vše tvoří dokonalou harmonii, vrcholné umělecké dílo, od něhož se se jen těžko odchází.

Židovská čtvrť

Začíná v bezprostřední blízkosti mešity a sahá až k Almodovarské bráně, která byla součástí hradeb a jíž se do této části města vstupovalo. Ocitnete se tu v úplně v jiném světě. Zatímco mešita je symbolem duchovním, místem, které zaměstnává především vaši mysl, kde se neubráníte zvláštnímu povznášejícímu pocitu, jakési směsici pokory a exaltace, Židovská čtvrť vás dostane zpět na zem. Zaměstná především vaše smysly a možná se i vás zmocní ten zvláštní pocit radosti či štěstí, který prýští ze všech koutů a zákoutí jejich úzkých křivolakých uliček i z rozkvetlých patií jejich domů a domků, chtělo by se říct arabských, protože arabský vliv je zde nesporný. Možná zaslechnete i rodinnou hádku, prásknutí dveřmi, někdy máte dokonce pocit, že byste měli zasáhnout, aby nedejbože nedošlo k nějaké tragédii, ale za chvíli se opět rozhostí klid, jako by se nic nestalo.
Minulost této části města však mnohé tragédie skrývá. Židovská komunita tu žila celkem v poklidu i v době muslimského panství. Situace se radikálně změnila ve 12. století s nástupem berberské dynastie Almohadů. Fanatismus těchto vyznavačů Boží jedinosti vyvolal masivní exodus Židů z těch oblastí al-Andalusu, kterou měli Alhomadé ve svém područí. Tehdy musel opustit rodnou Sefarad - tak říkali Židé své španělské domovině - i Maimonides, jeden z nejslavnějších córdobských rodáků, který nevěřil, že se bude moci někdy do své vlasti vrátit. Vrátil se alespoň symbolicky. Dnes má v Židovské čtvrti své náměstí (Plaza Maimónides), potkáte ho však na jiném náměstí (Plaza Tiberíades) v bezprostřední blízkosti Synagogy, kde si jen tak sedí a pozoruje ruch kolem. Možná se i vy, jako většína turistů, dotknete jeho pravé nohy, abyste do sebe nasákli trochu jeho moudrosti.
Synagoga, jedna z nejkrásnějších a historicky nejcennějších ve Španělsku, byla postavena v roce 1315, tedy v době, kdy byla Córdoba už několik desítek let v rukou křesťanských vládců. Dekorativní mudejarský sloh naznačuje, že je dílem muslimských stavitelů, jímž bylo dovoleno - zatím - na křesťanském území zůstat. Neměli byste vynechat ani Zoco, nejrůznější řemeslnické dílny kolem starého patia, kde lze pořídit i zajímavé dárky pro blízké a přátelé.

Alcázar a Torre de la Calahorra

Z někdejšího hradu křesťanských králů se zachovala jen čtyřhranná budova s gotickou síní a královskými lázněmi, tři věže a nádherné zahrady, které byly vybudovány podle odvěkých maurských tradic. Dnes jsou v Alcázaru umístěny archeologické památky dokumentující význam města v době římského osídlení, kdy byla Córdoba hlavním městem provincie Baetica, kdy se zde narodili tři Senekové - Seneca starší, rétor, jeho syn stoický filozof a literát Lucius Annaeus i synovec básník Lucanus.
Alcázar dal postavit ve 14. století na troskách paláce córdobských emírů Alfons XI. Osm let tu pobývali v době dobývání Granady, poslední muslimské bašty na Pyrenejském poloostrově. Katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský, zde poprvé přijali Kolumba, aby si vyslechli jeho plán o plavbě do Indií. Pak se tu na více než 300 let usadila inkvizice a dovedete si představit, kolik dalších tragédií se v někdejším městě tří kultur muselo tehdy odehrát.
Chcete-li si ještě jednou v kostce a na jednom místě připomenout nejslavnější období dějin města, přejděte most, který se jmenuje Římský, ač římského už na něm není nic, na jehož konci se vypíná mohutná kdysi obranná věž Torre de la Calahorra, původně maurská, jejíž dnešní podoba je ze 14. století, kdy byla zcela přestavěna. Právě v ní je umístěno audiovizální Muzeum tří kultur, které vámzajímavým a zábavným způsobem shrne vše - a možná ještě něco navíc - co jste se při svých toulkách po Córdobě dozvěděli.

Lokál z Dona Quijota

Když vyjdete ven a před vámi se na druhé straně řeky objeví část starého města, opět přejdete most, protože se ještě jednou chcete projít jejími uličkami. Objevíte přitom mnohá další půvabná místa, náměstí a náměstíčka, kostely, protože na ty jste ještě neměli čas. Musíte ještě zajít alespoň na Plaza del Potro a podívat se do někdejšího hostince U Hřebečka, o němž se hovoří v Donu Quijotovi jako o lokále, kde se scházívali nejrůznější šejdíři a podvodníčci, možná to stihnete i do Muzea Julia Romera de Torres, zdejšího rodáka, o němž se říká, že ve svých portrétech córdobských žen dokonale vystihl všudypřítomnou smyslnost města. A ještě chcete vidět onoho populárního Krista na kříži a klátícími se lampami - Cristo de los Faroles mu zde říkají. A ještě...

Miluše Válková
Převzato z IN Magazínu Hospodářských novin
Foto: Miluše Válková a Turespaña