|
POHLEDNICE
Cáceres
 Kluk s baťůžkem na zádech mizí za branou honosného
renesančního paláce. Asi tam bydlí nebo je na návštěvě u svých
vznešených příbuzných. Palác je soukromý a turistům nepřístupný.
Do protějšího paláce můžete. Má krásné patio a sídlí v něm
místní úřad pro cestovní ruch. Z katedrály Panny Marie vychází
skupinka turistů. Závidí čápům na věži, protože pohled na město
s tak velkým počtem historických památek na jednom místě musí
být shora jedinečný.
Cáceres (cca 80 000 obyvatel) leží na jihozápadě
Španělska, v oblasti zvané Extremadura. Přijíždíte-li od Madridu,
vůbec vás nenapadne, že byste se za chvíli měli ocitnout ve
středověku. Dvouproudová silnice, moderní výstavba, velká obchodní
centra, univerzitní budovy, tak jste si město, které bylo v
roce 1986 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, určitě
nepředstavovali. Když však dojedete na náměstí zvané Plaza
Mayor a spatříte před sebou hradby a vykukující věže kostelů
a paláce, začnete věřit, že se výlet do středověku uskuteční.
Plaza Mayor
 Kdysi
tu byly hradby římské. Ty dnešní si na jejich základech vybudovali
ve 12. století Arabové, kteří od 8. století - s malými přestávkami
- tomuto kraji vládli. Arabského původu je i jméno města, jemuž
tehdy říkali Qazris. Na svatého Jiří roku 1229 se však stalo
cosi, s čímž jaksi nikdo nepočítal.. Krásná arabská princezna
se totiž zamilovala do křesťanského šlechtice a otevřela mu
bránu města. Dnes se jí říká Arco de Cristo (Kristův oblouk),
je nejstarší z 22 dochovaných hradebních bran a pamatuje dokonce
i Římany. Zda má tato legenda pravdivý základ, nikdo neví,
jisté však je, že Arabové byli poraženi a museli kraj opustit.
Jejich místo zaujali šlechtici z Galicie, Asturie, Kastilie
i Leonu, kteří bojovali věrně po boku svého křesťanského panovníka,
za své služby získali pozemky a usadili se tu. Domy a paláce,
které si noví majitelé nechali postavit, se staly symbolem
moci a na jejich podobě je to znát. Ještě větší stavební ruch
zažívá město po objevení Ameriky. Mnozí obyvatelé Cáceres se
objevitelských cest zúčastňují a vracejí se s velkým bohatstvím.
Začíná poslední přestavba města, rekonstruují se paláce, kostely,
kláštery, rozšiřují se náměstí. Prostoru je však málo a město
přeskakuje hradby. Novým centrem se stává Plaza Mayor, náměstí,
které bylo odjakživa místem setkávání. Od 13. století se na
tomto rušném náměstí konávaly trhy a odehrávaly se býčí zápasy,
dnes se v jeho podloubí skrývají restaurace, bary a hospůdky,
které se každoročně s přicházejícím jarem nejprve nesměle,
ale pak už zcela bez ostychu začínají rozpínat, až zaberou
velkou část nepravidelného prostoru. K nelibosti řidičů, protože
se zmenší parkovací prostory a k libosti místních, a zvláště
turistů, protože žízeň bývá veliká a taky je třeba se před
prohlídkou města řádně posilnit. Zatímco na tomto náměstí se
ze slavné minulosti dochovala jen radnice (1. polovina 16.
století) a několik málo dalších budov, město na vršku sevřeno
hradbami zůstalo jakoby zázrakem téměř nedotčeno. Potomci starých
šlechtických rodů totiž v mnohých palácích dodneška bydlí a
uchovávají sídla svých předků v původní podobě. Domy, na jejichž
rekonstrukci neměli jejich majitelé finanční prostředky, odkoupily
veřejné instituce a zabránily tak jejich zkáze.
Cesta do středověku
 Do
starého části města musíte po schodišti. Přiléhají k němu
svatyně Nuestra Señora de la Paz z 18. století a mohutná
hradební věž Torre de Bujaco zakončena cimbuřím. Projdete
branou Arco de la Estrella, jejíž oblouk byl při přestavbě
zešikmen tak, aby jím mohly projet povozy směřující k paláci
"Toledo-Moctezuma". Tento honosný renesanční palác nalepený
na hradby si dal v 16. století postavit kapitán Juan Cano
de Saavedra. Mohl si to dovolit, protože bohatství, které
získal při dobývání Mexika, bylo pohádkové. Do Evropy si
přivezl ženu, a to ne ledajakou. Princezna Tecuixpo Ixlaxoxhitl,
která přijala jméno Isabel de Moctezuma, byla dcerou samotného
mexického vládce Moctezumy II. Dnes je v paláci Historický
archív provincie Cáceres, v jehož depozitářích je uloženo
na 75 tisíc vzácných knih, které skrývají svědectví o historii
tohoto kraje.
Náměstí Santa María
 Ale
to už jste v bezprostřední blízkosti náměstí Santa María,
kde se od 16. století téměř nic nezměnilo. Vévodí mu trojlodní
románsko-gotická katedrála Panny Marie, která tu stojí od
konce 13. století. Tento vůbec první kostel, který byl v Cáceres
po porážce Arabů postaven, získal svou definitivní podobu
při přestavbě v 15. a 16. století. K nádherným gotickým portálům
přibyla renesanční věž se zvonicí a přebudován a nově vyzdoben
byl také interiér. Bronzová socha patrona Extremadury - svatého
Petra z Alcántary - zdobí nároží chrámu od roku 1954. Výjimečným
uměleckým dílem je hlavní oltář z cedrového dřeva z roku 1551,
který kupodivu nebyl polychromován a nikoho v průběhu staletí
naštěstí nenapadlo přirozenou barvu dřeva nějakým způsobem
vylepšit. Objevíte tu také náhrobní desky patřící starým šlechtickým
rodům, jejichž předkové toto město vybudovali. Snažíte se
vrýt si do paměti jejich jména, erby, protože se s nimi při
procházce Cáceres ještě mnohokrát setkáte.
Mít dům na náměstí Santa María odjakživa
něco znamenalo. Není divu, že katedrála Panny Marie má tak
významné sousedy. Od 13. století tu stojí biskupský palác,
jehož renesanční průčelí prozrazuje pozdější přestavbu. V
domě s věží a nádherným patiem patřící kdysi rodině Carvajal
dnes sídlí místní úřad pro cestovní ruch. Vybaví vás tam plánkem
města a brožurkou se základními informacemi o jednotlivých
památkách. Dočtete se, že sousední palác "Ovando",
který se honosí renesančním portálem a gotickým oknem, dal
postavit
v 16. století bratr guvernéra La Españoly (Dominikánská republika)
Hernando de Ovando, že na paláci rodiny Mayoralgo zanechala
neblahé stopy španělská občanská válka, ale gotické průčelí
zdobené okny a rodinným erbem se naštěstí podařilo zachránit...
Ale to už stojíte před palácem rodiny Golfines de Abajo, těch
dolních, protože horní mají svůj palác o kus výš. Šlechtici
z rodu Golfines přišli do tohoto kraje z Francie, vlastnili
zde několik hradů a jejich bohatství prozrazuje i zdejší palác
s bohatě zdobeným platereskním průčelím posázeným medailony
i rodovými erby, za který by se nemuseli stydět ani samotní
králové. Však tu také jejich Katolická veličenstva Isabela
Kastilská a Ferdinand Aragonský několikrát pobývala, o čemž
svědčí královský erb, který objevíte nad horním oknem. Zadní
trakt paláce lemuje půvabné náměstíčko San Jorge, jehož dominantou
jsou budovy o něco mladší. Bývalá jezuitská kolej a kostel
zasvěcený svatému Františkovi Xaverskému vyplnily tento prostor
až ve 2. pol. 18. století. Možná si budete chtít odpočinout,
ale restauraci s typickou letní zahrádkou strašící svou vlezlostí
památkáře v jiných historických sídlech tu prostě nenajdete.
Tak alespoň na chvíli usednete na schody a pak se vydáte úzkou
uličkou vzhůru.
 Když
se ocitnete na jakémsi trojnáměstí - San Mateo - San Pablo
- Plaza de la Veleta, jste na úplném vršku. Kostel
sv. Matěje je vidět odevšad. Je gotický, má platereskní
průčelí
a barokní oltář. Do pozdně gotického kláštera svatého Pavla,
který je obýván řádem klarisek, se chodí na "perrunillas",
což jsou tradiční sladké preclíčky, které zdejší jeptišky
umějí nejlíp. Protější dům (15. stol.) se jako jediný ve
městě honosí věží s cimbuřím. Říká se mu čapí (Casa de las
Cigüeñas),
protože čápi tu prý hnízdí už několik století a dost možná,
že některý z jejich předků byl svědkem neustálých šarvátek
šlechtických rodů, které přiměly Isabelu Kastilskou vydat
rozkaz věže seříznout. Jen Diego de Ovando, majitel čapího
domu a královnin chráněnec, dostal laskavé královské svolení
cimbuří na věži ponechat.
Tam, kde dnes stojí dům "Casa de las Veletas"
(16. stol.), v jehož prostorách je umístěno provinční archeologické
muzeum, bývala kdysi arabská pevnost, z níž se ve sklepení
zachovala ohromná arabská nádrž na vodu (aljibe)
z 12. století. Zahradou se dá projít k domu "Casa de
los Caballos",
v němž
má sídlo muzeum moderního umění.
V židovské čtvrti
 Seběhnete-li z Plaza de las Veletas dolů
k hradbám, ocitnete se v bývalé židovské čtvrti. Jen synagogu
nahradila v 15. století kaple svatého Antonína, podle níž
dostala čtvrt své jméno. Malé bílé domky nalepené na hradbách
či ztracející se v labyrintu úzkých uliček, které mnohdy nevedou
nikam, jsou důkazem, že Cáceres nebylo jen město šlechticů.
Půvabná čtvrt San Antonio je však svou polohou výjimečná,
protože ti méně bohatí si většinou stavěli své domy mimo hradby.
"Arco de Cristo", ona nejstarší hradební brána, je jen pár
kroků odtud. Projdete jím, ale raději se vrátíte zpět. Ještě
jste toho spoustu neviděli, neprošli jste mnohými uličkami,
které skrývají další věže, erby, portály, průčelí, okna...,
nebyli jste na všech místech, které možná znáte z legendárních
filmů, které se tu natáčely, jako např. Černý tulipán s
Alainem Delonem nebo 1492 Ridleyho Scotta.
Text: Miluše Válková
Foto: Archív Turespaña
Zpět
|
