|
Biopark
ve Valencii
Je sobotní dopoledne. Sluncem zalitý městský park ve Valencii křižují
poslední ranní běžci. Kličkují mezi pomalejšími jednotlivci a
skupinkami, které v sladké předtuše celodenní siesty už teď začínají
hledat vhodné stíny. Malý pejsek - říkejme mu Pepita - už dobrou chvíli
civí do okrasného bazénku a sleduje svůj vlastní odraz. Po chvíli
váhání vystrčí packu směrem k vodě. Neznámý na opačné straně sebevědomě
udělá totéž a na jeden okamžik se oba tvorové vzájemně dotknou. Pepita
couvne zpátky, otřese nevěřícně hlavou a popoběhne o kousek dál. Opět
natáhne krátký krk, koukne dovnitř a znovu ztuhne překvapením. Vodní
hladina mu pošle zpět jeho vlastní užaslou tvář. Na Pepitu a její malý
psí příběh jsem si ten den vzpomněla vícekrát. Stalo se to v nedalekém
bioparku, kde jsem zírala a občas také nevěřila svým očím.
Jak to všechno začalo
 Přestože Biopark
Valencie byl otevřen teprve v roce
2008, jeho historie začíná vlastně už roku 1958. Tehdy totiž postihlo
místní obyvatele neštěstí: řeka Turia, protékající Valencií, se vylila
z břehů a nemilosrdně zaplavila dvě třetiny města. Ničivá povodeň
vyburcovala naštvané Španěly k radikálnímu počinu. Rozhodli se postavit
přírodním rozmarům čelem, a to tak, že odvrátili tok řeky za hranice
města. V původním místě zůstalo jedenáct kilometrů dlouhé prázdné
koryto. Dodnes je překlenuté mosty a obepnuté původními cestami, které
kopírují tehdejší křivky Turie, směřující do nedalekého moře.
Po
úspěšném odvedení vody se tenkrát vynořila další otázka: Co s prázdným
prostorem uprostřed města? Nápadů, jak zužitkovat volné území, bylo
víc. Mimo jiné také vybudovat čtyřproudou rychlostní silnici. Naštěstí
se to nestalo a v prázdném korytě vznikl veřejný park.
Dnes
jsou zahrady Turie plné lidí, květin, pěších i cyklistických tras. Mezi
ostrovy odpočinku a sportu se tyčí architektonické skvosty španělských
tvůrců Santiaga Calatravy a Félixe Candely, ve kterých sídlí opera a
celá řada muzeí. Součástí parku je také Biopark Valencie.
Lemuří hodina pravdy
 Jdu po úzké pěšině
mezi skalami a nad hlavou mi najednou zakmitá něčí
pruhovaný ocas. Jeden, pak druhý, třetí. Zastavím. Lemuři. Začnou
hopsat z jedné strany na druhou a vzdálenost mezi mnou a jimi se dá
měřit v centimetrech.
Brzy jednoho z nich
to
divoké skotačení sem a tam přestane bavit, a tak si sedne na samý okraj
skály, pruhovaný ocas nechá až provokativně blízko mé hlavy, a dlouze
se na mě zadívá. V pohledu notná dávka lhostejnosti a sebedůvěry,
kterou já naopak tak trochu ztrácím. Nebojí se mě? Vždyť jsem větší,
chytřejší a tak vůbec. Jsem přece člověk! Lemur na skále můj názor
očividně nesdílí. Upírá na mě své černé kulaté oči, a kdyby uměl
mluvit, tak by znalecky řekl třeba: "Vida, další exemplář. Poněkud
bledší než většina, viditelně odjinud."
Setkání dvou světů
 Biopark
je místo, které se jen těžko dá popsat několika slovy. Má moderní
název. Leží uprostřed velkoměsta. Žijí tu sloni, hroši, lvi, hadi, lamy
a odvážní lemuři. A přesto to není klasická zoo.
Exotičtí
obyvatelé pobíhají na první pohled zcela volně. Koncept parku vychází z
přesvědčení, že lidé a zvířata jsou jedno. Ovšem fyziologicky, mentálně
a jinak odlišní jsme, ale nepřítomnost pruhovaného ocasu, větší hlava a
umění číst a psát ještě neznamená, že my, lidé, nutně patříme do jiné
kategorie než lemuři.
Biopark se vzpírá zažitým stereotypům a
doslova bourá hranice. V celé zahradě nenajdete jedinou klec ani mříže.
Bariéry dělící zvířata od lidí jsou v drtivé většině přírodní, a někdy
dokonce neviditelné. Jsou postavené na základě znalosti fyziologie a
chování jednotlivých zvířat.
Například
hyeny mají na zadních nohou krátké svaly, a tak skok na dálku není
jejich silnou stránkou. Proto hyení výběh je obehnán asi metr širokým
potůčkem. Ten stačí, aby se zvířata pohybovala v přesně vymezeném a pro
ostatní bezpečném prostoru. Za takovouto vodu se hyena prostě nebude
pokoušet dostat. Pravda, potok je z jedné strany obehnán navíc
proutěným plůtkem. Ten je však na "lidské" straně. Diskrétní trik
bránící těm, které by mohlo napadnout se vykoupat nebo ukázat hyenám,
že skok přes říčku není až tak velká výzva.
Rozmanitost na dosah
Celý
park je rozdělen do tří tematických okruhů. Africkou savanu obývají
zebry, antilopy, žirafy, sloni, lvi, ptáci a hlodavci. Další část,
Madagaskar, se pyšní až sedmi druhy lemurů. Rovníková Afrika hostí
obyvatele deštných pralesů a pojímá celou škálu zvířat žijících jak pod
stromy, tak v jejich korunách. Svůj domov zde má exotické ptactvo a
lidoopi, hroši nebo bizoni.
Zvířata, která
ve volné přírodě žijí ve skupinkách, žijí pohromadě i tady. V jednom
prostoru však najdete nejen představitele téhož druhu, ale i směsici
různých zvířat, která přirozeně žijí vedle sebe, aniž by se vzájemně
jakkoliv ohrožovala nebo si ubližovala. Všechny oddíly v parku jsou
vnitřně a samy od sebe oddělené tak citlivě a chytře, že celá prohlídka
představuje spíš plynulé přelévání se než lineární túru s jednotlivými
zastávkami.
Nebezpečný flirt
 Stojím
před gorilím výběhem. Zde je bariéra mezi mnou a samcem Mambie
nejviditelnější: rozděluje nás speciální tvrzené sklo. Když se však
přiblížím dostatečně blízko a přestanu vnímat rám otvoru, zdá se mi, že
koukáme na
sebe, jako bychom se zrovinka potkali při procházce lesem.
Pan
opice sedí opřený o skálu se široce rozkročenýma nohama a nadutou hrudí
a sleduje mě z asi třímetrové vzdálenosti. "Pozor, nekoukejte mu do
očí," slyším něčí varovný hlas, "gorilí samec vnímá, že jste žena, a
přímý pohled si může vyložit po svém."
Jsem
stále příliš zahleděna sama do sebe a svých dosavadních představ o
zvířatech, proto neberu tuto radu v potaz. Mambie je přece gorila, ne?
Ať si balí gorilí, nikoliv lidské samičky, říkám si v duchu. Vytrvale
mu hledím do očí a Mambie mi můj pohled velmi sebevědomě opětuje.
Tuším, že tak trochu porušuji pravidla, ale stále nevěřím, že se v něm
může něco opravdu pohnout.
Za chvíli
vstupuje do místnosti muž a blíží se ke sklu. Za svými zády si ho
nevšimnu. Zato Mambie ho vidí moc dobře. Nový aktér je přesně to, co
jím vyloženě pohne. S neuvěřitelnou hbitostí gorilák vyskočí na nohy.
Je to manifestace dotčeného kavalíra, který musí jinému samci dokázat
svoji převahu.
Mambie
se rozběhne proti nám
a bouchne vší silou do skla, což v gorilím jazyce znamená něco jako:
"Utíkej, malej, tahle buchta je moje!" Přestože nás dělí nerozbitné
sklo, v tu chvíli je to to poslední, na co dokážeme myslet.
Instinktivně prcháme oba - já i nic netušící soupeř. Mambie
vítězoslavně odchází zpět a sedne si na původní místo.
Všichni jedno jsme
 Po
lehce stresující příhodě s opičákem Mambie si uvědomuji, v čem je
biopark výjimečný. Učí totiž nejen poznávat, ale také hluboce
respektovat zvířecí svět. Dává lidem možnost zažít pocit blízkosti,
bezprostřednosti a rovnosti. Jsme odlišní, ale přesto jsme jedno živé a
patříme do stejné zahrady. Je to úchvatný zážitek.
Pejsek
Pepita byl také zřejmě zvyklý na to, že všechno v místním parku znal.
Všechny stromy, které je třeba očurat, všechny psí sousedy, cestičky a
zákoutí. Svět byl pro něj jasný a předvídatelný jako stůl s označenými
šuplíky. Byl jeho pánem, až jednoho dne uviděl svůj vlastní odraz na
vodní hladině a nevěděl co s ním. Na chvíli zaběhnutá rutina se
zhroutila a svět se otevřel v jiné podobě, než ho dosud viděl a chápal.
Zkuste to taky - Biopark ve Valencii vám v tom určitě pomůže.
Jak na to
Biopark
Valencie (Avenida Pío Baroja 3) je otevřen veřejnosti po celý rok.
Vstupné pro dospělého činí 21 eur, pro děti, studenty, důchodce a
skupiny platí slevy. Podrobnosti najdete na www.bioparcvalencia.es.
Přímé lety do
Valencie nabízí v letní sezoně společnost Smart Wings (www.smartwings.com).
Více informací o
Valencii viz www.turisvalencia.es
a www.comunitatvalenciana.com
Text a foto: Eglé Wehle
Foto: Tomáš Hájek a
archív
Zdroj: In Magazín -
Hospodářské noviny
|
