|
REPORTÁŽ
Andalusie - kraj překvapivých kontrastů
Córdoba, Sevilla, Granada, Málaga, Torremolinos,
Benalmádena, Fuengirola... Města vonící dálkami a exotikou.
Možná se taky trochu zasníte a najednou se před vámi objeví
dlouhá písčitá pláž, noříte se do vln Středozemního moře,
ochutnáváte smažené rybičky i vynikající víno, posloucháte
tóny flamenca... a rozhodnete se svůj výlet do Španěl uskutečnit.
Přesněji do Andalusie, kraje, který byl první na Pyrenejském
poloostrově dobyt v 8. století Maury a poslední koncem 15.
století získán křesťany zpět a kde soužití obou kultur zanechalo
zvlášť výrazné stopy.
 Costa
del Sol
Když se v roce 1930 Angličan George Langworthy
rozhodl přebudovat svou haciendu Santa Clara v Torremolinos
na první penzión pro zahraniční turisty, možná si ani nepředstavoval,
že za pár desítek let se tehdy poklidná rybářská vesnička
změní v jedno z nejvyhledávanějších letovisek na pobřeží Costa
del Sol, že postupně v nenávratnu zmizí i další rázovité obce
a městečka a že turistický boom, který tu nastal především
v šedesátých a sedmdesátých letech, změní zdejší pobřeží k
nepoznání. Costa del Sol je dnes jedno téměř souvislé letovisko,
dlouhé 140 km, které se rozprostírá od Málagy po Tarifu u
Gibraltarského průlivu. Je tu vše, po čem turista baží, od
upravených a čistých pláží, barů, restaurací, diskoték a dalších
zábavních podniků, golfových hřišť až po možnosti provozování
nejrůznějších vodních sportů.
 Na
první pohled by se mohlo zdát, že kosmopolitní střediska v
sobě už nic původního skrývat nemohou. I ten nejpohodlnější
turista, je-li jen trochu pozorný, však může objevit kousíček
pravé Andalusie i zde. Typickou uličku s bílými domky, rybářskou
čtvrt, kostelík, hospůdky, kam chodí místní štamgasti a kde
vždycky rádi uvidí cizího turistu. Ne však aby ho okradli,
ale aby si s ním jen tak nezávazně "rukama nohama"
popovídali, protože Andalusané mají hosty rádi. Ze všech letovisek
jen Benalmádena má svou starou čtvrt trochu z ruky. Říká se
jí Benalmádena Pueblo a od pobřeží je vzdálena necelé čtyři
kilometry. Do této horské části s úzoučkými uličkami a bílými
fasádami domků, s kouzelnými zákoutími se spoustou zeleně
a různobarevných kytek, jsme si vyjeli místním autobusem.
Stojí za to vyšlápnout si na kopec k zahradám a kostelu sv.
Dominika, odkud se nabízejí nádherné výhledy na hory i moře,
či navštívit místní archeologické muzeum se zajímavými sbírkami
předkolumbovských kultur z oblasti Střední Ameriky.
Costa del Sol má však ještě jednu nespornou
výhodu. Ze všech letovisek se snadno dostanete do Sevilly,
Córdoby i Granady. Výlety do těchto tří měst, která jsou pro
nás tak přitažlivá a o nichž se dočtete ve všech průvodcích,
pořádají všechny místní cestovní kanceláře. Nebo si můžete
půjčit auto. Jen průvodcem si v takovém případě musíte být
sami. Ale nejen tato tři města stojí za vidění.
 Půvab
je ve vnitrozemí
Říkají to místní obyvatelé, píše se o tom
v turistických prospektech, mohou to potvrdit všichni, kdo
alespoň na chvíli opustili pobřeží Costa del Sol a do vnitrozemí
se vydali. Už po pár kilometrech si v této pro nás atraktivní
a téměř liduprázdné krajině protkané silničkami i prašnými
cestami, z nichž snad každá vede k některé z kouzelných bílých
vesniček, kterých je v tomto kraji nepočítaně, budete připadat
jako v romantickém filmu. Všechny, ať už navštívíte ty bližší
z nich, např. Benahavis, Istán, Ojén, patrně nejpůvabnější
Casares, či turisty nejnavštěvovanější Mijas, nebo ty vzdálenější
od pobřeží, jako je třeba Olvera, Algodonales, Zahara, Grazalema,
připomínají svým vzezřením arabskou minulost. Krychlové bílé
domky s červenými střechami, šplhající se po více či méně
strmých úbočích, vypadají jako by byly postaveny z dětských
kostek. Není tu mnoho historických památek, zato se každou
chvilku došplháte k nějakému malebnému zákoutí, či nádhernému
výhledu do kraje, který dokáže potěšit nejen vnímavé oko fotografa.
Ronda - město snů
Tak označil jedno z nejpozoruhodnějších měst
této části Španělska Rainer Maria Rilke, který v roce 1913
pobýval nějakou dobu v rondském hotelu Reina Victoria. Možná
ho k tomuto výroku inspirovala dramatická poloha města na
skále, rozděleného na dvě části sto metrů hlubokým zářezem,
který tu vytvořila řeka Guadalevín a který v 18. století překlenul
impozantní Nový most. Možná na něj zapůsobily příběhy o legendárních
loupežnících, pro něž byl tento divoký, drsný a skalnatý kraj
se sporou vegetací, s hlubokými propastmi a jeskyněmi jako
stvořený. Dokonce i Muzeum loupežníků, jediné svého druhu
ve Španělsku, je umístěno právě v tomto městě.
 Romantická
krajina pohoří Serranía de Ronda je dokonalou kulisou pro
město, které založili Keltové, budovali Féničané, Řekové i
Římané, zbořili Vizigóti a znovu postavili Arabové. Zůstaly
po nich stavby, které vznikly v době největšího rozmachu města,
např. brána Almocábar s částí hradeb, lázně, most, minaret
sv. Šebestiána... Ale nechali tu i duši, kterou nedokázaly
vystrnadit ani monumentální chrámy, postavené po vyhnání Maurů
v roce 1485 katolickými králi Ferdinandem Aragonským a Isabelou
Kastilskou. Duši, kterou pozorný návštěvník vnímá v docela
prostých uličkách s bílými domky, z nichž se skrz umně zamřížovaná
okna či balkóny derou na světlo barevné trsy kytek. Člověk
se tu může bez omrzení procházet hodiny, občas nakoukne přes
pootevřené dveře do chodeb domů i do dvorků, zaplněných překrásně
vyvedenými keramickými květináči s nejrůznějšími kytičkami
a zelení. S keramikou ve všech formách jsme se tu setkávali
neustále. Taky s tradičními řemesly, jako je umělecká kovařina
a vše, co souvisí se zpracováním kůže.
Velkým magnetem Rondy je býčí aréna, která
je tu od 18. století a je patrně nejstarší a jedna z nejkrásnějších
v celém Španělsku. Pod jednou ze svých tribun ukrývá odborníky
velmi ceněné Toreadorské muzeum. Při naši návštěvě se žádná
korida nekonala, přesto jsme spolu s dalšími turisty vstoupili
na písek arény, kde se tak často odehrává pro našince v mnohém
nepochopitelný boj člověka a býka na život a na smrt. Událostí
roku tu bývá "corrida goyesca", v níž bojují nejlepší
toreadoři v kostýmech zhotovených podle Goyových grafických
listů a na kterou se v prvním zářijovém týdnu už od roku 1954
sjíždějí milovníci býčích zápasů z různých koutů světa. Toto
velké divadlo se odehrává na počest Pedra Romera, rodáka z
Rondy, který se jako první postavil býkovi bez koně a jemuž
se přisuzují pravidla moderních býčích zápasů.
 Pod
horskými velikány Sierry Nevady
O Granadě, které leží na úpatí Sierry Nevady,
už bylo popsáno mnoho papíru a její návštěva je pro milovníky
umění a historie povinná. I když se o ní vědělo už v 5. stol.
př.n.l., znali ji Féničané i Řekové, ve 3. stol. př.n.l. se
stala součástí římské provincie Betica, vděčí za svou slávu
především Maurům, kteří ji v roce 1238 učinili hlavním městem
granadského emirátu a kteří tu ve 14. stol. vybudovali pro
svého vládce pověstnou Alhambru. Tento neuvěřitelný komplex
paláců s dekoracemi jako z pohádek tisíce a jedné noci, s
vnitřními nádvořími, lázněmi i pozdějším renesančním palácem
Karla V., či nedaleká Generalife, letní rezidence arabských
vládců s nádhernými zahradami, protější vrch Albaicín, kde
našli Maurové po dobytí Granady své útočiště, jsou společně
s katedrálou (16.-17. stol.), Královskou kaplí (16. stol.),
v níž jsou pohřbeni katoličtí králové Ferdinand Aragonský
a Isabela Kastilská, největšími magnety města.
"Neoplakávej jako žena to, co jsi nedokázal
ubránit jako muž," řekla prý poslednímu maurskému vládci
Boabdilovi jeho matka, když se při odchodu do vyhnanství po
dobytí Granady ještě naposledy obrátil k milovanému městu.
A pak už se se svými poddanými vydal do Alpujarras, oblasti
hlubokých údolí, která jsou ze severu chráněna vrcholy Sierry
Nevady a z jižní pobřežními kopci Sierry de Lújar a Contraviesy.
Poslední Moriskové, jak se říkalo pokřtěným Maurům na křesťanském
území, zde žili do roku 1609, kdy byli po posledním neúspěšném
povstání definitivně vyhnáni ze země.
Tento zdánlivě nepřístupný kraj s malými
bílými vesničkami, které se v sousedství horských velikánů
zdají ještě nepatrnější, má zvláštní kouzlo. Chce to však
zkušeného řidiče, protože jízda kroutícími se silničkami nad
hlubokými srázy pro začátečníka zrovna není. Vstupní branou
do Alpujarras je Lanjarón, příjemné lázeňské městečko s mnoha
hotýlky, restauracemi a charakteristickou zříceninou arabského
hradu. Pár kilometrů odtud začíná prudké stoupání a jeden
z nejkrásnějších úseků této oblasti s malebnými vesničkami
poetických jmen - Pampaneira, Bubión a Capileira. Člověka
napadá, že lidé už ani výše žít nemohou. O omylu nás přesvědčí
další zastávka na cestě - Trevélez, vůbec nejvýše položená
obec ve Španělsku (1476 m). Procházka příkrými uličkami s
domky jakoby navrstvenými jeden na druhém, s balkóny zdobenými
truhlíky s květinami a zároveň impozantní panorama nejvyšších
vrcholů Sierry Nevady (Pico de Veleta - 3398 m a Mulhacén
- 3482 m) je balzámem na duši. A taky tady člověku vyhládne.
"Alpujarrský talíř", který jsme si dali na terase
místní hospůdky se džbánkem vynikajícího růžového vína, předčil
naše očekávání. Vedle pikantních kousků nejrůznějších klobás,
klobásek a jitrniček nemohla chybět sušená horská šunka (jamón
serrano), která, ač sušená, je kupodivu šťavnatá a velmi lahodná.
Však také tato místní specialita, která je hned po šunce z
Jabuga (provincie Huelva) na trhu nejžádanější, Trevélez proslavila.
 Sladká
chuť Málagy
Město, založené s největší pravděpodobností
Féničany, sice nemůže soupeřit významem svého historického
dědictví se Sevillou, Córdobou či Granadou, má však své více
či méně skryté půvaby. Nejviditelnější je pevnost Alcazaba
a hrad na vrchu Gibralfaro přímo nad městem, které připomínají
zdejší přítomnost Arabů do roku 1487. Z terasy nedalekého
čtyřhvězdičkového hotelu je dokonalý výhled na stále se rozrůstající
velkoměsto, na zátoku i přístav. Nepřehlédnutelné je římské
divadlo, které je však delší dobu v rekonstrukci, renesanční
katedrála, která ve svém interiéru skrývá skvělé ukázky řezbařských
prací, jejichž autorem je Pedro de Mena, či Biskupský palác.
Nedaleko odtud, v jednom z domů na Plaza de la Merced, prožil
své mládí slavný zdejší rodák Pablo Picasso.
Je však ještě jeden druh "chrámů",
které podle znalců tohoto města k poznání Málagy nutně patří.
Těch zvlášť vyhlášených je asi deset a kdyby chtěl člověk
ve všech ochutnat některé ze zdejších typicky nasládlých vín
s označením "málaga", kdoví zda by byl schopen se
do svého hotelu na Costa del Sol vrátit. Při toulkách jen
tak bez cíle uličkami starého města s jeho paláci a domy výstavnými
i méně výstavnými se zastavujeme na skleničku v hospůdce s
příznačným a prý pravdivým názvem Quitapenas (něco jako místo,
kde zbavují trápení), kterou jsme objevili v uličce Chinitas.
Připadáme si jako ty nejmenší kuličky obrovského hroznu lidí,
který zcela zakrývá barový pult, a máme pocit, že v tom cvrkotu
nemáme šanci se k němu probojovat. Muži za barovým pultem,
který nalévá, umývá skleničky, servíruje olivy, šunku, nejrůznější
rybičky a spoustu dalších chuťovek, kterým tu říkají tapas,
a zároveň diskutuje snad s několika lidmi najednou, však žádný
nově příchozí neunikne a v mžiku se nám rozlévá po jazyku
lahodný mok. Ač neradi, po tří skleničkách raději odcházíme.
Málaga může být i zrádná. Zvláště když venku pálí slunce.
Text a foto: Miluše Válková
Foto 4. a 6.: Patronato de Turismo de la Costa
del Sol
Zpět
|
